Alice Carrière - Všechno/Nic/Někdo

Vyrůstat a dospívat v rodině, která se o vás příliš nezajímá a kde si každý zpracovává vlastní traumata, může být extrémně náročné a nejspíš vás to nějakým způsobem poznamená. Jak se ale rozhodnout, co vlastně je váš osobní problém a kde jenom přebíráte vzorce, které vám někdo dal do hlavy? Když totiž není, o co se opřít, pravdě o vlastní soudnosti se věří jenom těžko.

Alice vyrůstá v obřím domě v New Yorku s poněkud excentrickou matkou umělkyní, která na ni nikdy nemá čas, proto ponechává její výchovu na chůvě, a otcem, který nepobral zrovna moc zodpovědnosti a navíc je coby herec každou chvíli někde na natáčení. Dívka rozhodně netrpí hmotnou nouzí, strádá však citově, protože vztahům okolo sebe pořádně nerozumí a není si jistá, jestli jsou nebo nejsou správné. Tím spíš, že manželství jejích rodičů pořádně skřípe a má nakročeno k brzkému konci. Alice snad i vlivem výchovy nezapadá mezi své vrstevníky, přehání to s alkoholem, je citově nevyrovnaná a spoustu toho ničí, aniž by chápala, proč vlastně, nebo že to dělá. Okolnosti jejího života ji přivedou do mnoha různých léčeben psychicky nemocných, bude to však chtít mnohem víc než jen medikaci, aby dokázala zjistit, kdo vlastně je, a naučila se se svým já existovat v symbióze.

Autorka ve své autobiografii popisuje dětství a dospívání s disociativní poruchou osobnosti, která ovlivňovala každý její krok a mezilidskou interakci, a pokouší se pochopit, kde vlastně vznikla a proč se jí tak dlouho nechtěla pustit medikaci navzdory. V textu velmi otevřeně mluví o svých excesech a závislostech, experimentech s alkoholem a drogami a závislostí na lécích, které jí nikdo nebyl schopen správně nasadit, aby medikace dávala smysl. Do značných podrobností popisuje všechno, co předcházelo jejímu narození, představuje své rodiče a postupně i další lidi zásadní pro její život a duševní vývoj. Vytváří tak plastický obrázek toho, co ji formovalo, nebo možná spíš deformovalo.

Vyprávění je velmi otevřené, protože autorka se nevyhýbá ani nepěkným aspektům svého života. Naopak nechává všechno zaznít bez obalu, přestože ji to mnohokrát ukazuje v nelichotivém světle. Její styl je čtivý, nepostrádá určitou míru humoru a nadhledu, stejně tak se však do něj promítá sarkasmus a ironie, které vyprávění dodávají nádech absurdity. Autorka i o vážných věcech vypráví nevážně, shazuje je i sama sebe, ovšem nesnaží se je znevažovat. Humor využívá jako nástroj, díky němuž se i o závažných problémech čte překvapivě snadno a bez depresivního vyznění.

Text je členěn do tří hlavních částí, z nichž každá mapuje část autorčina života a její postupný vývoj. Jejich názvy - Všechno, Nic a Někdo - se odkazují k tomu, jak v danou chvíli sama sebe vnímá, a to i v závislosti na tom, kdo je okolo ní a jakým směrem se vyvíjí její kariéra či vztahy. Text je psán v hutných blocích, místy má téměř deníkový charakter a takřka postrádá přímou řeč. Navzdory tomu se čte překvapivě lehce a dovede čtenáře vtáhnout a předat mu atmosféru i autorčiny momentální pocity.

Všechno/Nic/Někdo je dobře napsaným memoárem, který popisuje řadu nepěkných věcí s překvapivou laskavostí, humorem a nadhledem. Autorka nesoudí sama sebe ani své okolí, spíše se snaží vykreslit co nejplastičtější obrázek všeho, co v minulosti prožívala. Mnohé případy mají nádech absurdity, která však spíše obrušuje hrany jinak poměrně temných příběhů. Vyprávění je navzdory všemu velmi čtivé a výborně napsané. autorka bezpochyby skvěle vládne jazykem, ví, co chce říct, a volí vhodné prostředky, jak toho dosáhnout. Nejde o lehké čtení, už jen pro to, co vlastně zachycuje, navzdory tomu se však lehce čte a dovede ve čtenáři probouzet hluboké emoce.

Tímto děkuju nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu můžete zakoupit tady.