Lisa Ridzénová - Jeřábi táhnou na jih

Stárnutí je přirozenou součástí lidského života, přesto bývá těžké pro ty, jichž se týká, i pro ty, kteří mu zatím jenom přihlíží. Bo se dostal do životní fáze, kdy už se o sebe nedokáže sám postarat, ale zůstává natolik soběstačný, aby zvládl žít ve vlastním domě jen s několika návštěvami pečovatelské služby denně. Jeho život přesto plíživě směřuje ke svému konci, aniž by si to on sám dokázal uvědomit.

Bo žije sám jenom se svým psem a i toho mu chtějí vzít. Dostává se totiž do věku, kdy pro něj každodenní péče o sebe začíná být čím dál náročnější a rozhodně nedokáže absolvovat dlouhé procházky v přírodě, které by jeho pes potřeboval. Přesto je pro něj fakt, že by se ho měl vzdát, zradou nejhrubšího zrna. Nechápe, jak může být jeho syn tak sobecký a zabedněný a chtít ho připravit o jedinou radost, která mu v životě ještě zbývá. Čím dál častěji se tak mezi nimi rozléhá uražené mlčení, a přestože si Bo slíbil, že nikdy nebude jako jeho vlastní otec, který ho nedokázal plně docenit a jejich vzájemné vztahy oscilovaly na bodu mrazu, začíná se mu nebezpečné podobat.

Aby si zachoval aspoň nějakou míru soběstačnosti, zůstává Bo doma a pravidelně jej navštěvuje pečovatelská služba. Ošetřovatelé mu připravují jídlo, uklízí, pomáhají s mytím, občas vezmou na procházku jeho psa. Jejich chování vůči němu je obvykle striktně profesionální, jenom občas s nádechem přátelštějších, bližších vztahů. Bo se netají tím, že někteří ze zaměstnanců, kteří k němu chodí, jsou mu krajně nesympatičtí. Tím spíš, že má pocit, že se všichni spřáhli s jeho synem, aby mu systematicky ničili a znepříjemňovali život.

Román je překvapivě citlivou výpovědí o stárnutí a úskalích, která s sebou přináší. Hlavní hrdina, který je zároveň vypravěčem, se snaží vymezovat vůči svému okolí a požadavkům, které na něj klade, aby si uhájil právo žít podle sebe. Vede neustálý boj s větrnými mlýny ve snaze dokázat svoji soběstačnost a zůstává hluchý k argumentům svého okolí, které považuje pouze za touhu co nejvíc mu ublížit. Jelikož na celou problematiku je pohlíženo jeho očima, získává čtenář pocit, že to on je v právu a všichni ostatní se proti němu spikli, autorka se však navzdory tomuto subjektivnímu pohledu hlavního hrdiny snaží zůstat aspoň částečně objektivní a na druhou misku vah položit reakce okolí, které nemá vůči hlavnímu hrdinovi žádnou zlou vůli a jde mu pouze o jeho dobro.

Vyprávění je postaveno na kontrastu generací, které se nemohou navzájem pochopit, jelikož nejsou schopny spolu vést konstruktivní dialog. Jak Bo, tak jeho syn jsou svazováni vzorci vlastní výchovy, které jim brání se navzájem plně otevřít a pochopit. Příběh se navíc odehrává ve dvou dějových rovinách. Ta první zachycuje současnost hlavního hrdiny, ta druhá sestává z jeho vzpomínek. V nich se vrací do vlastního dětství a mládí, stejně jako do dětství svého syna, kdy se všechno zdálo snazší. Většina vzpomínek se mu vynořuje na základě volných asociací a proplouvá mu podvědomím, dost často aniž by si sám Bo uvědomoval, že vlastně vzpomíná. Autorčin styl působí syrově, nezapře však svébytnou poetičnost, která v sobě snoubí nádech dávných dob s beznadějí tváří v tvář žité realitě.

Jeřábi táhnou na jih je křehký příběh o stáří a stárnutí a omezeních, která to s sebou přináší. Autorka se snaží poukázat na prohlubující se propast mezi generacemi, které by se velmi rády pochopily, ale nedaří se jim to, aniž by otevřeně stranila jedné nebo druhé straně. Své hrdiny nesoudí, pouze ukazuje v okolnostech jejich vlastního života a překážek, jež se jim staví do cesty. Její vyprávění mísí realitu každodennosti se vzpomínkami na idylické, dávno minulé doby a má v sobě zvláštní, velmi syrovou poetičnost. Jedná se o příběh z něhož je čtenáři smutno na duši, ale který přesto nepostrádá naději, že život může stát za to.

Tímto děkuji nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu si můžete pořídit zde.