Farinelli a král

Autor: Claire van Kampenová
Překlad: Pavel Dominik

Premiéra: 18. 10. 2025
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Filip, španělský král / Krejčí v Bologni - Viktor Dvořák
Alžběta Parmská, španělská královna - Karolína Knězů
Farinelli, slavný kastrát - Vojtěch Franců
John Rich, ředitel divadla - Hanuš Bor
Don Sebastián de la Cuadra, vrchní ministr Španělska - Milan Kačmarčík
Dr. José Cervi, králův lékař - Tomáš Weisser

Délka představení: 2 h 10

Někdy se postavení, které si člověk sám nevybral, může stát břemenem tak těžkým, že na něj jeden obyčejný člověk nestačí. Španělský král Filip se utápí v chmurných myšlenkách, vede imaginární konverzace a zdá se, že mu definitivně přeskočilo. Dvorská rada toho neváhá zneužívat a královna se v posledním zoufalém pokusu vydává do Londýna, aby odtamtud přivezla pěvce Farinelliho. O jeho zpěvu se hovoří jako o zázraku, který dovede vyléčit i tu nejbolavější duši. Pomůže králi?

Hra Claire van Kampenové je konverzační drama protkané suchým britským humorem a otevírající velmi aktuální problémy. Navzdory dobové stylizaci je jazyk hry současný, místy poněkud obhroublý a vulgární, ale dobře dokreslující jednotlivé postavy a jejich citová hnutí. Právě ony nesou největší aktualizační moment, jelikož tvůrci se intenzivně zabývají duševním zdravím a vlivy, které na něj působí. Král Filip by mohl být ukázkovým případem syndromu vyhoření, uvězněný ve světě, kde mu nic nedává smysl, a svíraný postavením, které si nevybral. Do určité míry se u něj projevuje i tzv. imposter syndrom, tedy pocit, že vykonává povolání, pro nějž vlastně nemá předpoklady. Cesta k jeho vlastní svobodě však jako by vedla přes nesvobodu někoho dalšího. Farinelli se stává jeho lékem, prostředkem, jak se vrátit do života a znovu se ujmout své role v čele státu, stejně tak však nezdravou závislostí, bez níž nedokáže existovat a která jako by postupně ničila jeho i slavného pěvce.

Inscenace je vizuálně velmi působivá, zejména ve své druhé půli. Před přestávkou je hlavní dominantou scény světle zelený otoman, který se dá rozdělit na dvě samostatné části, za nímž se rozkládá masivní ozdobná zástěna. Po přestávce získává scéna poněkud snový, vesmírný nádech, jelikož je tvořena řadou koulí a polokoulí evokujících hvězdy a planety, oproti první polovině také ve větší míře využívá hloubku jeviště. V kontrastu k přísně okleštěné podobě královského dvora uzamykajícího své obyvatele mezi bezpečně střežené čtyři stěny najednou evokuje vzdušnost venkova umožňující roztáhnout křídla a letět vstříc vlastní volnosti. Kostýmy nezapřou barokní inspiraci, byť dochází k jisté míře zjednodušení a stylizace. Barevnost se drží v pastelových odstínech, které ladí se scénografií a umocňují pocit vizuální jednoty. Navíc ještě podtrhuje dojem až vesmírné, melancholické snivosti.

Velkou devízou inscenace jsou herecké výkony, které dovedou vtisknout postavám navzdory konverzačnímu charakteru hry nemalou hloubku. Jednoznačně dominuje Viktor Dvořák jako král Filip. Snoubí v sobě křehkou zranitelnost s výsměšnou přezíravostí a přepíná mezi nimi s talentem chameleona. V jeden moment se utápí v hluboce melancholickém žalu a vede podivné řeči, v druhém nechává naplno propuknout své bláznovství, které jako by ho bavilo zneužívat a dělat si jeho prostřednictvím z ostatních dobrý den, a občas, jenom na prchavý moment se jeho královská maska úplně rozpustí a zpod ní vykoukne úplně obyčejný, raněný muž, který prostě jenom potřebuju trochu pochopení. Balancování mezi různými polohami až dojímá a uchvacuje svou opravdovostí. Coby Farinelli se představuje Vojtěch Franců, který předvádí velmi mimořádný výkon, zejména pokud jde o zpěv. Árie v kontratenorovém rejstříku patří k pěvecky extrémně náročným, přesto je Franců zvládá s takovým přehledem, až z toho mrazí. Herecky na jevišti prožívá přerod z poněkud domýšlivého, úspěchem rozmazleného hejska v křehkého, zranitelného muže svazovaného city, jimž se nemůže poddat, i kdyby chtěl, ale před nimiž nemůže utéct, jelikož by to ublížilo jiným. Trojici výrazných postav doplňuje Karolína Knězů jako královna Alžběta, která trpí, protože miluje, i proto, že se jí lásky nedostává. Snoubí v sobě vskutku královskou hrdost a majestát, které ji dělají nepřístupnou, se zranitelnou křehkostí obyčejné ženy zoufale toužící vyslyšet city, jež se v ní rodí.

Farinelli a král je vizuálně nádhernou podívanou, která stojí především na vynikajících hereckých výkonech a dovede k publiku promlouvat. Navzdory historické stylizaci je totiž tematicky nesmírně aktuální a zachycuje problematiku, s níž se v dnešní, na výkon nastavené době, potýká nejeden z nás. Inscenace nastavuje zrcadlo našim touhám vyhovět druhým a klecím, do nichž se kvůli tomu často zamykáme, to všechno v trochu kouzelné, neskutečné atmosféře, která však o to víc dává vyniknout realitě našeho světa.