Nebesa

Autor: Lucy Kirkwoodová
Překlad: Pavel Dominik

Premiéra: 20. 9. 2025
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Sally Poppyová, vražedkyně - Karolína Knězů
Elizabeth (Lizzy) Lukeová - Petra Tenorová
Judith Brewerová - Evellyn Pacoláková
Charlotta Caryová - Eva Salzmanová
Kitty Givensová - Renáta Matějíčková
Helen Ludlowová - Nina Horáková
Mary Middletonová - Diana Toniková
Emma Jenkinsová - Gabriela Míčová
Ann Lavenderová - Lucie Ducháčková
Peg Carterová - Jessica Bechyňová
Sára Hollisová - Olesia Usata
Sára Smithová - Zuzana Hykyšová
Hannah Rustedová - Lucia Schubert
Coombes, soudní sluha - Tomáš Weisser
Frederick Poppy, manžel / Willis, lékař / Soudce - Tomáš Milostný

Délka představení: 1 h 45

Jedna obžalovaná a dvanáct žen, které mají za úkol rozhodnout o tom, jaký bude její trest. Pro mnohé je to poprvé, co jim někdo dal tak velkou moc, a se svou novou rolí si neumí pořádně poradit. Některé se chtějí hlavně dostat domů, jiné ve jménu spravedlnosti rády stráví čas zavřené v malé místnosti bez ohně, jídla i vody, může-li jejich slovo nakonec přispět ke konečnému verdiktu. O vině obžalované není pochyb, konec konců se ani nesnaží zapírat. Teď ale běží o to, jestli je těhotná. A kdo je povolanější o něčem takovém rozhodnout, když ne ženy, které mají s tímto stavem vlastní zkušenosti.

Hra Lucy Kirkwoodové je zasazena do druhé poloviny 18. století, kdy se ženina hodnota měřila víc tím, jestli dokáže porodit dítě, než jejími skutečnými kvalitami. Není obvyklé, aby se někdo ptal na její názor nebo jí vůbec dával nějaké pravomoci, její autorita jednoduše není dostatečná. Autorka pohlíží na feministické drama velmi neobvyklým způsobem, protože její text jako by šel proti němu. Ženy se sice objevují v hlavní roli, ale vlastně to nejsou ony, v koho je vkládána absolutní důvěra. V průběhu procesu navíc vyplouvají na povrch nejrůznější tajemství, která ještě více podlamují jejich už tak chatrnou autoritu. Nabízí se tedy otázka, proč něco podobného v současnosti vůbec hrát, jaké téma se dá vyzdvihnout, aby text nepůsobil tak strašně antifeministicky. Odpověď není jednoznačná a nedokázali si s ní poradit ani tvůrci sami.

Inscenace Mariána Amslera je vizuálně velmi povedená, nabízí krásné obrazy a velmi atmosférickou podívanou, trochu však bojuje s tím, o čem má vlastně být. Autorčin text už tím, že je zasazený do historie, degraduje postavení žen a jejich právo na vlastní názor, což je téma, které se promítá i do Amslerovy inscenace. Jako by jí chtěl poukázat na to, že navzdory papírové rovnosti ženy stále bojují s týmiž předsudky a jejich slovu není přikládána taková váha, jako kdyby stál na jejich místě muž. Krásně se to ukazuje už jen samotným obsazením, v němž jsou pouze dva muži, kteří na scéně nestráví příliš mnoho času ani toho moc neřeknou, ale přesto jsou to právě oni, kdo nakonec zhoupne jazýčkem vah na jednu či druhou stranu. Inscenace tak na jednu stranu vypráví o ženské síle, na druhou však demonstruje její systematické utlačování a degradování. Nechybí ani komické prvky, nejčastěji na bázi slovního humoru. Ostatně v inscenaci se celkově hodně mluví, někdy možná až moc.

Zpět k vizuální stránce. Scénografie sestává z půlkruhové konstrukce lehce evokující lešení či divadelní kulisy. Jako by už jen tím chtěli tvůrci poukázat na falešnost procesu, který právě probíhá a v němž slovo žen vlastně nemá váhu. Doplněna je několika židlemi, na nichž aktérky porůznu posedávají, další kusy nábytku schází. Několikrát se využije také přední revuální opona sloužící primárně k promítání živě snímané akce, která je jakýmsi prologem k dění, které bude následovat. Výrazný je také světelný design, který je hravý a výrazně odděluje realitu od "snových" sekvencí, v nichž jediných se ženy odvažují naplno projevit své skutečné pocity. Pocit nereálnosti je v nich podtržen i hudební složkou, jelikož tyto části jsou zpívané. Hudbu pro inscenaci složila Katarzia, která nezapře svůj nezaměnitelný rukopis, její melodie však zároveň skvěle korespondují s jevištním děním.

Přestože na jevišti je takřka po celou dobu třináct hereček, prostor dostává každá z nich, byť samozřejmě ne ve stejné míře. V hlavní roli vražedkyně se představuje Karolína Knězů, která svou postavu vybavila něčím bytostně nesympatickým. Působí, jako by se celou dobu všem okolo vysmívala a pohrdala jimi, protože je bytostně přesvědčena, že na ni nemůžou. Svého počínání nelituje, dopouštěla se ho vědomě a je na něj dokonce hrdá. Knězů používá obhroublá gesta a nepříjemný tón hlasu, které zákonitě zahubí každý kousek lítosti, kterou by k ní snad mohl někdo cítit. V zástupu porotkyň radících se o jejím dalším osudu vynikají zejména Petra Tenorová a Gabriela Míčová. Ta první je hlasem ženské emancipace, snaží se ostatní přesvědčit o své pravdě, ale zároveň díky soucitnému a jemnému vystupování působí jako hlas citu. Oproti tomu Míčová je drsná ženská od rány, která se s ničím příliš nemaže, vychutnává si vlastní morální převahu, která jí dodává pocit důležitosti, a zastupuje spíše rozum, byť v některých ohledech zaslepený.

Přestože text Kirkwoodové má své limity, tvůrcům se z něj povedlo vykřesat maximum. Občas sice bruslí po tenkém ledě a zdá se, že pořádně nevědí, o čem hrají, jistá bezradnost v zobrazování ženské nezávislosti je však s ohledem na text poměrně funkční klíč. Po výtvarné stránce je inscenace nesmírně líbivá, navíc silně atmosférická, herecky více než přesvědčivá. Zůstává sice otázka, proč podobný text v dnešní době uvádět, zpracování to však na kvalitách neubírá a divákům se tak nabízí řemeslně dobře připravená inscenace, v níž si ten, kdo chce, svoje témata najde.