Velký Gatsby

Autor: Francis Scott Fitzgerald
Dramatizace: Simon Levy
Překlad: Vladimír Čepek

Premiéra: 1. 3. 2025
Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Martin Čičvák

Obsazení
Jay Gatsby - Marek Lambora
Daisy Buchananová - Jana Kotrbatá
Tom Buchanan - Ondřej Kraus
Jordan Bakerová - Aneta Krejčíková
Nick Carraway - Ondřej Brousek
Myrtle Wilsonová - Sára Rychlíková
George Wilson - Tomáš Dastlík
Meyer Wolfsheim - Zdeněk Palusga
Pan McKee, Policista, Tanečník - Aleš Petráš
Paní McKeeová, Paní Michaelsová - Jindřiška Hanušová
Tanečníci - František Beleš, Karolína Knězů

Délka představení: 2 h 30

Svět velkolepých večírků a ještě velkolepější povrchnosti, v němž upřímnost nemá místo ani šanci se prosadit. Nick Carraway se vydává na návštěvu za svou oblíbenou sestřenicí Daisy jen aby zjistil, že svět, v němž žije, je tomu jeho na míle vzdálen. Inscenace Velkého Gatsbyho na Vinohradech představuje společnost ženoucí se za chvilkovými potěšeními a plytkou zábavou, v níž zdání je mnohem víc než realita a v mnoha ohledech je až bolestně aktuální.

Tvůrci jako by se od samého počátku snažili ukázat, že jejich inscenace je vlastně jen jakýmsi oknem do života společenské smetánky, kam není snadné proniknout. Evokují to už samotnou scénografií, která je vcelku jednoduchá. V přední části jeviště snížení jeviště směrem do orchestřiště, naopak v zadní části mírně vyvýšený kulatý otvor, jimž je možné nahlédnout do jiného světa a který se pravidelně uzavírá, stejně jako společnost, kterou šmíruje. Černobílý svět velkých peněz a nekonečných iluzí, jehož součástí se mohou stát jen nemnozí. Vizuálně působí inscenace nesmírně čistě, protože scéna je černo-modrá, kostýmy se drží především v černo-bílém spektru, byť čas od času do něj pronikne i nějaká barva, případně uhrančivý lesk flitrů na večírkových róbách, který je tak moc spojený s jazzovým věkem.

Přestože Gatsby je zasazen do období mezi válkami, klidně by se mohl odehrávat dnes. Tvůrci se sice vizuálně inspirují starosvětskou nádherou dob dávno minulých, témata, o nichž hrají, však velmi dobře korespondují s námi a naší dobou. Akcentují povrchnost a přelétavost lidských citů, touhu po majetku a moci, pokrytectví lidí, kteří se snaží vlichotit do něčí přízně a ztrácí tím svou autenticitu. Před diváky defiluje panoptikum lidských hříchů postrádajících či postupně ztrácejících sebe sama. Už to nejsou lidé, pouze figurky zmítané svými vlastními touhami, v nichž se neorientují, řídící se jedině instinktem přežít za každou cenu. Nick Carraway se potácí na pomezí obou světů a nezapadá ani do jednoho, přestože oba dva se snaží si ho nějakým způsobem přivlastnit.

Čičvákova režie velmi dobře pracuje s prostorem a dovede vytvořit dojem zaplněné scény i v momentě, kdy se v prostoru nachází omezené množství lidí. Promyšleně buduje vztahy a atmosféru už jen tím, jak manipuluje s herci na scéně a do jakých vzájemných pozic je staví. Obvykle rozbíhá několik paralelních akcí, z nichž si divák může vybrat, protože všechny jsou zdánlivě stejně důležité, potřebuje-li však něco akcentovat, omezí jevištní akci na nezbytné minimum. Skvěle vyvažuje celkový temporytmus, nikam nespěchá a nechává každou scénu náležitě doznít, takže celou inscenací prostupuje zvláštní tísnivost.

Inscenace je hodně postavena na silných hereckých individualitách, které však promyšleně kooperují, aniž by ztrácely cokoliv ze své sebestřednosti. Každý kope na vlastním písečku, každá postava existuje primárně sama za sebe a žene se za uspokojením vlastních tužeb, takže už z principu jsou všichni přinuceni se míjet. V jejich středu potom stojí Nick, který viditelně nezapadá, jelikož toto počínání nechápe. V podání Ondřeje Brouska je to ukázkový dobrák, tak trochu ňouma, který by na sobě nechal dříví štípat. Působí nejistě a ztraceně, pokouší se zorientovat v dění okolo sebe, ale zdá, že ho svým způsobem děsí. Má tendence se neustále ošívat, hrát si s rukama nebo se nejrůznějším způsobem vrtět, aby se zbavil pocitu nepatřičnosti ze společnosti, v níž se ocitl. Díky tomu vzniká působivý kontrast k ostatním postavám, které se po scéně pohybují s razancí, nebojí se prudkých, ostrých gest a poněkud povýšených postojů. Vyniká v tom zejména Ondřej Kraus coby Tom Buchanan, jehož přezíravá arogance, s níž se staví do pozice pána světa, svádí k tomu jednu mu ubalit. Zajímavě na pomezí je potom Gatsby Marka Lambory, který má svým naturelem blíže k Nickovi, ale svým vystupováním k Tomovi a tento vnitřní rozpor se v něm po celou dobu sváří a čas od času vystoupí na povrch v mimoděčném gestu nebo tónu hlasu.

Vinohradský Velký Gatsby je dobře udělaná, až překvapivě aktuální inscenace, která mnoho vypovídá o našem dnešním světě a jeho problémech. Obsahuje v sobě bezstarostnou roztančenost jazzového věku s poněkud hořkým nádechem pokrytecké přetvářky ovládající všechny bez rozdílu. Díky silné atmosféře a vynikajícím hereckým výkonům se jedná o nevšední divácký zážitek, který rozhodně stojí za to.