Judy

Autor: Peter Quilter
Překlad: Pavel Dominik
Překlad písňových textů: Petr Gazdík

Premiéra: 14. 6. 2024
Uvádění: Studio Dva

Režie: Petr Gazdík

Obsazení
Judy Garland - Monika Absolonová
Mickey Deans - Jan Nedbal
Anthony Chapman - Saša Rašilov / Milan Němec
Redaktor / Portýr / Inspicient - Petr Pěknic / Adam Kraus

Délka představení: 2 h 40

Všemi obdivovaná a milovaná herečka, které však její osudová role zničila život. Judy Garlandová se zapsala do srdcí mnohých jako Dorotka z Čaroděje ze země Oz. Slibně nastartovaná kariéra však pro ni byla také lístkem do světa nepřemožitelných závislostí, s nimiž se možná dá bojovat, ale navzdory vší snaze prostě nejdou porazit. Peter Quilter svoje drama napsal původně jako fiktivní příběh fiktivní herečky toužící po návratu na výsluní. Když se však ukázalo, že jeho hra vykazuje překvapivé paralely se skutečnými osudy Garlandové, rozhodl se ji upravit do současné podoby, která se divákům Studia Dva představuje v české premiéře.

Hra reflektuje poslední měsíce života slavné herečky, v nichž se pokouší zmobilizovat síly a znovu se postavit před diváky na velkých jevištích. Její sláva pomalu upadá, její kariéra bere za své, ale ona není připravena se jí vzdát. Navíc má všude, kam se podívá, dluhy, které je potřeba z něčeho splácet, tudíž pořádat koncerty se zdá jako jediné možné řešení. Judy sama si však není jistá, jestli je tohle to, co skutečně chce. Vystupování před lidmi ji čím dál víc děsí, ani nemluvě o tom, že bez alkoholu a prášků na uklidnění není schopná normálně fungovat. Na jevišti je to stále ještě okouzlující a charismatická hvězda, v soukromí však opilá a zdrogovaná troska, která prohrává boj o svůj vlastní život.

Drama má velmi komorní charakter, z větší části se odehrává mezi čtyřmi stěnami hotelového pokoje a nabízí herecké příležitosti pro tři herce, představitelku Judy a její kolegy v rolích jejího posledního manžela Mickeyho Deanse a jejího klavíristy Anthonyho Chapmana. Inscenace se skládá především z dialogů mezi různými dvojicemi, případně mezi všemi třemi dohromady, přičemž je ozvláštňována písněmi z repertoáru Garlandové, a to s jedinou výjimkou v českém překladu. Skladby vhodně doplňují jevištní akci, jelikož reflektují probíhající dění a prohlubují ho, stejně jako charakter Judy samotné. Petr Gazdík svou inscenaci staví v podstatě jako konverzační drama, které bohužel v některých momentech působí přece jenom trochu "ukecaně" a sneslo by pár škrtů. Ne snad, že by přímo nudilo, jen je toho mluvení v něm občas trochu moc.

Scénografie je popisná, zachycuje hotelový pokoj vybavený několika okny a kusy nábytku, dominantou je potom černé klavírní křídlo uprostřed. Je-li potřeba změnit prostředí, děje se tak změnou svícení, v případě koncertního pódia potom otevřením zadní stěny a odhalením orchestru, který živě doprovází zpěv. Kostýmy jsou dobovým civilem, přičemž nejvíc jich vystřídá představitelka Judy. Některé jsou lichotivější než jiné, ale vesměs působí dojmem oděvů, které by si hvězda stříbrného plátna bez větších problémů oblékla.

Jak bylo řečeno výše, inscenace nabízí tři velké herecké příležitosti. Tu největší přirozeně v podobě titulní Judy. Ve Studiu Dva ztělesňuje tuto filmovou divu Monika Absolonová, a to velmi působivě. Na scénu nastupuje v poloze přezíravě arogantní hvězdy, která se považuje za natolik výjimečnou, že pro ni normální pravidla neplatí, čiší z ní energie a optimismus a jako by zatím stále ještě věřila, že všechny stíny vlastní minulosti překoná a bude líp. Přímo před očima diváků se pak z rozzářené, nadějeplné Judy proměňuje v čím dál ubožejší trosku, která už bez prášků nebo panáka neudělá ani krok. Třesou se jí ruce, neustále se nervózně ošívá, propuká v nekontrolovatelné záchvaty vzteku, které jsou vzápětí nahrazeny psíma očima a škemráním. Velmi působivé jsou scény, kde je Judy pod vlivem, drog nebo alkoholu, příliš na tom nesejde, jelikož vypadají nesmírně přirozeně a nesklouzávají ke karikování, takže v divákovi probouzí spíš lítost než pobavení. Jan Nedbal jako Mickey je ukázkový příživník, který se sice tváří jako neviňátko a naoko chce pro Judy jen to nejlepší, s jejími náladami si však nedokáže poradit, proto se jim raději podvoluje a boj vzdává ještě dřív, než pořádně započal. U Nedbala je rovněž patrný vývoj od mírně optimistického, veselého kluka v poněkud rezignovaného, otráveného, skoro agresivního muže, který s každou další minutou víc a víc ztrácí trpělivost a ocitá se jen vteřiny od finálního výbuchu. Milan Němec jako Anthony Chapman vyvolává dojem bodrého strýčka. Jako jediný neprojevuje extrémní emoce, je klidným proudem tišícím vášně ostatních, nesnaží se nijak výrazně prosazovat a spíše se drží v pozadí, jako by bojoval sám se sebou a pocitem vlastní nedostatečnosti, který mu zabraňuje dravěji se prosadit. Mezi trojicí vládne báječná chemie, výborně se doplňují a zejména v emočně vypjatých momentech spolu souzní.

Judy je vcelku náročná podívaná o postupném úpadku a konci jedné kariéry i života završeného mnohem dřív, než bylo potřeba. Zaujme především perfektními hereckými výkony, které jsou nesmírně procítěné a s překvapivou plasticitou zachycují složitá emoční hnutí odehrávající se v nitru všech postav. Inscenace sama odpovídá standardu, na nějž jsou diváci Studia Dva zvyklí, ničím nepřekvapí, ale ani vyloženě nenudí a minimálně pro herecké výkony za vidění stojí.