Natália Antoňáková - Děloha

Některé vztahy nás ničí, ale přesto z nich nedokážeme odejít prostě proto, že jsou tím jediným, co v našem životě dává smysl. Selma se nachází na prahu dospělosti a hledá sama sebe. Netuší, kdo je ani čeho by jednou chtěla dosáhnout, a jedinou jistotou v jejím životě je Adam. Vázat se k němu však může být velmi snadná cesta do pekel.

Selma je scenáristka, která hledá to správné téma. Školu zvládla dostudovat navzdory pochybnostem svého okolí a teď se plácá v životě odnikud do nikam, snaží se přežít navzdory věčné nejistotě, co přinese budoucnost, a u toho přesvědčit ostatní i sama sebe, že je dostatečně rozumnou dospělou osobou, která nepotřebuje dozor. Dost často však přistihne sama sebe při pochybnostech. Papírově je sice dospělá, ale cítí se tak? A je vůbec rozumné jí tenhle status přiznávat, když často vykazuje až nebezpečně sebedestruktivní sklony?

To hlavní, čím Selma definuje sama sebe, je její vztah s Adamem. Stejně jako ona je umělcem a vznáší se s hlavou v oblacích. Jeho sklony k vlastní likvidaci jsou však ještě výraznější než v případě hlavní hrdinky. Neustále se utápí v alkoholu, který nedokáže považovat za problém, není na něj spoleh, pořád má plnou pusu slibů, k jejichž splnění nikdy nedojde, a Selmu využívá, protože nedokáže existovat bez ní, ovšem s ní to taky nejde. Ti dva se dostávají do nekonečné spirály toxického vztahu, jehož zhoubnost si sice uvědomují, ale přesto nejsou schopni zakročit a jednou provždy mu dát sbohem. Je totiž snazší si nalhávat iluze lepší budoucnosti než pohlédnout do očí pravdě.

Autorka se rozhodla na stránkách svého románového debutu tematizovat problematiku toxického vztahu a poukázat na vzorce sebedestruktivního chování, které velmi často mívají kořeny v minulosti, a proto je tak těžké se jich zbavit. Hlavní hrdinka si v sobě nese řadu dětských traumat souvisejících s nedostatkem lásky a ocenění ze strany otce, bojuje s očekáváními své matky a vzpírá se systému, do něhož nezapadá. Je ztracená ve vlastním životě a snad právě to ji žene do náruče dalšího psychicky nestabilního jedince, jenž je na tom ještě hůř než ona a tím jí vlastně poskytuje alibi k vlastnímu ignorování problémů. Dokud na tom nebude tak špatně jako on, může si stále ještě namlouvat, že je v pořádku, přestože bez ustání sabotuje sama sebe už jen tím, že se snaží setrvávat ve vztahu, který jí ubližuje.

Tón, jimž je román napsán, v sobě má něco nesmírně drzého. Autorka volí jazyk dnešních dvacátníků a přibližuje se jim nejen zpracovávanými tématy, ale i způsobem, jimž je předává. Vypravěčkou je Selma, která jako by se vlastnímu životu vysmívala. Její vyprávění neustále balancuje mezi absolutní odevzdaností a rezignovaností a uvědomělým výsměchem vůči vlastním slabostem. Dějové pasáže jsou navíc často prokládány úvahovými částmi, v nichž hlavní hrdinka přemýšlí na problémy, které ji trápí, ale šířeji se dotýkají i celé mladé generace, a mají proto ohromnou sílu s ní rezonovat a podněcovat k úvahám nad vlastním životem. Navíc to hrdince dodává emocionální hloubku. Autorčin styl totiž není příliš komplikovaný ani obrazný, má sklony spíše k strohosti a filmovému vnímání situací skrz dialog a čočku kamery, což zvyšuje celkovou dynamiku textu, na hlubší rozbor citů postav však není místo.

Děloha je do určité míry generační příběh, který bude nejvíce rezonovat s lidmi s podobnou životní zkušeností. Je to román o mladých a pro mladé. Ne snad, že by po něm nemohli sáhnout i starší čtenáři, ti mladší se v něm však mnohem více najdou a snáze se s ním ztotožní. Autorce se totiž daří otevírat řadu do určité míry tabuizovaných témat a verbalizovat problémy, které mnozí cítí, ale nedokážou pojmenovat. Svým příběhem nastavuje zrcadlo nejen mladé generaci, ale všem, kdo z nejrůznějších důvodů zůstávají v toxických vztazích bez možnosti či mnohem spíše vůle se z nich vymanit. Text je svižný, čtivý a dokáže probouzet emoce, o což by literatuře mělo jít především.