TJ Klune - Pod šeptajícími dveřmi

Smrt si nevybírá a jednou si přijde pro každého z nás, mnohdy v momentě, kdy to vůbec nečekáme. Vyrovnat se s vlastním odchodem proto může být nesmírně těžké. To je důvod, proč existují smrtky a převozníci, kteří se o duše zesnulých starají a připravují je na moment, kdy budou připravené pokračovat dál v cestě na druhý břeh. Bez ohledu na to, jak komplikované to s některými může být.

Wallace nebyl dobrý člověk. Sice se dal považovat za právnické eso, v osobní rovině to ovšem byl bastard, s nímž byste na kafe nezašli. Zemřít v plánu neměl, takže smířit se s tím, že svět živých je pro něj definitivně zapovězen, nebude jenom tak. Napřed je nucen přihlížet vlastnímu pohřbu, načež se ocitá v čajovně uprostřed ničeho, kde mu servírují čaj, který nesnáší, a odkud není jak odejít. Wallace pochopitelně zkusí utéct, ale velmi záhy pochopí, že pokud nechce ztratit i poslední zbytky lidskosti, které v něm ještě přetrvávají, tudy cesta nevede.

Kromě Wallace se v čajovně nachází jenom několik dalších stálých obyvatel. Je to její majitel Hugo, který vykonává funkci převozníka a připravuje tedy zesnulé na jejich cestu do věčného života, smrtka Mej, která je na tohle místo vodí a je Hugovi k ruce, a potom Nelson s Apollónem, kteří jsou oba mrtví, ale v čajovně zůstávají ze sentimentálních důvodů, jelikož mají pocit, že Hugo je potřebuje. Nelson je totiž jeho dědeček, který ho pomáhal vychovat, a Apollón asistenční pes nabízející pomocnou tlapku vždycky, když se jeho majitele začaly zmocňovat nekontrolovatelné úzkosti. Čtveřice je to na první pohled nesourodá, přesto jim to společně funguje, a navíc mají právě teď jeden společný cíl. Dokázat Wallaceovi, že i život po smrti může stát za to.

Přestože námět může působit mírně morbidně, opak je pravdou. Autorovi se daří ukázat smrt v nesmírně pozitivním světle, protože svému hrdinovi skrz ni dává druhou šanci ještě něco zažít. Wallace totiž pro samou práci zapomněl, co to vlastně znamená žít, nejen přežívat. Díky svým společníkům v čajovně se učí spoustu věcí o sobě samém i o světě a pomalu se propracovává k uvědomění, jaké maličkosti nás mohou činit nejšťastnějšími. Prochází si několika fázemi truchlení a provrtává se stále hlouběji sám k sobě a pochopení, že za života byl parchant, který si zasloužil skončit mnohem hůř, než jak k tomu nakonec došlo.

Autor prostřednictvím románu otevírá řadu potenciálně náročných otázek, dělá to však s lehkostí, aniž by chtěl čtenáře traumatizovat. Zobrazuje nespravedlivost smrti i to, jak těžké může být se s ní vyrovnat, přesto je jeho vyprávění prodchnuto nadějí, že i smrt v sobě může ukrývat něco dobrého. Představuje pestrou směsici charakterů, které se musí prát s vlastními vnitřními démony, protože nikdo nemůže fungovat ve vzduchoprázdnu a život před něj tím pádem klade překážky, jimž je nutné čelit. Postavy jsou mnohdy velmi svérázné a s osobitým přístupem k životu i smrti, právě to je však činí pro čtenáře zajímavými. Autor navíc píše mimořádně čtivě a s důrazem na dialog, takže příběh plyne vpřed ve svižném tempu a bez zbytečných zastávek a zadrhávání.

Pod šeptajícími dveřmi je až překvapivě hřejivé vyprávění o smrti, ale stejně tak o životě a o rodině, kterou se rozhodneme si sami vybrat pokrevním poutům navzdory. Autor opět otevírá téma předsudků a jinakosti, tentokrát však z odlišného úhlu, takže i zpracování je jiné. Zůstává nicméně lidská ochota přistupovat k neznámému s otevřeným srdcem a bez svazujících předsudků, schopnost proměňovat se a stávat tou nejlepší verzí sama sebe. Jedná se o mimořádně čtivý příběh, který otevírá náročná témata, dělá to však odpočinkovou formou, která vybízí k úvahám, ale neuvrhá do deprese. Protože když budete chtít příběh číst prostě jen jako nenáročné a odpočinkové vyprávění, bude fungovat úplně stejně, jako když se rozhodnete proniknout do větší hloubky.