Představte si jednu úplně obyčejnou pařížskou ulici a v ní jeden úplně obyčejný dům. Kdybyste procházeli kolem, dost možná jej minete bez povšimnutí. Ničím vás neuchvátí, jednoduše zapadá do okolní zástavby a není na něm nic výjimečného. A přesto se právě za jeho stěnami skrývají tisíce osudů. Každý dům má totiž svůj vlastní příběh. Záleží jen na tom, jestli se najde někdo ochotný ho odvyprávět.
Ruth Zylbermanová je francouzská filmařka a spisovatelka, která se vždycky ráda procházela pařížskými ulicemi. Právě při jedné takové toulce jí padl do oka dům č. 209 v ulici Saint-Maur, vstoupila do vnitrobloku, dala se do řeči s domovníkem a najednou se před ní zrodil příběh, který potřebovala odvykládat. Příběh jednoho zdánlivě obyčejného domu postaveného v 19. století, za jehož stěnami se odehrály stovky malých lidských osudů, zatímco ulicemi zmítaly velké dějiny. Adresa domu je jedna z těch, z níž během okupace Paříže za druhé světové války odešli obyvatelé do transportů na východ. Právě po stopách dávných židovských obyvatel, ovšem nejen po nich, se autorka rozhodla vydat.
Po formální stránce má kniha skutečně charakter životopisu, jen s tím rozdílem, že není předkládána životní pouť jedné osoby, ale celé budovy, kde těch lidí žily během desítek let mraky. Výsledný text je proto mozaikou seskládanou právě ze střípků těchto drobných lidských osudů, které se nejrůznějším způsobem proplétají a prolínají. Autorka se zaměřuje především na židovské obyvatele, které zcela nebo alespoň částečně potkala deportace, k čemuž ji inspiroval příběh její vlastní rodiny, nezůstává však jenom u toho. Snaží se vykreslit co nejplastičtější obrázek domu č. 209, charakterizovat jeho obyvatele a ukázat budovu v průběhu času včetně jejích mnoha proměn.
Hrdiny příběhu se stávají obyčejní lidé, převážně dělníci nebo drobní řemeslníci, kteří ve zdejších prostorech nalezli domov. Autorka se vydává cestou archivního výzkumu, na jehož základě odhaluje konkrétní jména, ta jí následně pomáhají dopátrat se pamětníků a vést s nimi více či méně moderované rozhovory a nořit se tak do jejich vzpomínek. V něčem to připomíná orálněhistorický výzkum zachycený na papír. Autorka totiž přirozeně naráží na limity paměti svých mluvčích a subjektivní zkreslení, takže konkrétní události mohou být popsány různě a v detailech se lišit, jiné vzpomínky se ukazují jako zcela vybájené nebo přinejmenším velmi poupravené a zkreslené. Mnozí obyvatelé domu navíc zůstávají opředeni rouškou tajemství jednoduše proto, že neexistují zdroje, z nichž by se dalo o jejich životě cokoliv zjistit.
Autobiografie jednoho pařížského domu je kniha postavená na velmi zajímavém základě. Její vznik jako by byl do jisté míry dílem náhody, protože autorka prostě jednoho dne zastavila před konkrétním domem, jehož osud jí nedal spát, a tak po něm začala pátrat. Díky obrovské trpělivosti, mravenčí práci v archivech i neskutečné míře štěstí se jí podařilo poskládat dohromady mozaiku obyčejných lidských osudů, které se v řadě ohledů liší, ale v mnoha dalších zrcadlí, a jejichž nositele spojuje v podstatě jenom to, že po určitou část svého života pobývali na stejné adrese. Chtělo by se říci, že se jedná o zajímavý experiment odhalující osobní historii jedné zdánlivě obyčejné budovy, jež se stala domovem pro tisíce lidí, přihlížela jejich štěstí i utrpení a aspoň na nějaký čas jim poskytla pocit bezpečí. Jedná se o nesmírně zajímavý vhled do historie, kterou autorka vypráví prostřednictvím vzpomínek a paměti, upozorňuje na limity obojího, ale zároveň je nucena v obojí vkládat důvěru, protože erudovanější zdroje jí schází. Vypráví příběh a zároveň otevírá otázky, které je zajímavé si klást. Podněcují totiž diskuzi o světě okolo nás a o tom, jak málo vlastně známe lidi, s nimiž mnohdy žijeme pod stejnou střechou.
Žádné komentáře:
Okomentovat