The Black Rider

Hudba: Tom Waits
Texty písní: Tom Waits, William S. Burroughs
Libreto: Robert Wilson

Premiéra: 29. 11. 2025
Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Veronika Kos Loulová

Obsazení
Wilhelm / Burroughs - Tomáš Dalecký
Ďábel / Burroughs - Daniela Špinar
Katynka / Joan Vollmer - Renáta Matějíčková
Bertram - Robert Nižník
Robert - Radek Melša
Kuno - Pavol Smolárik
Stařenka - Zoja Oubramová
Děti - Emma Marklová / Štěpánka Svobodová, Jan Bartoloměj Barták / Arien Bartolomej Smolárik

Délka představení: 1 h 30

Ďáblovy kulky nikdy neminou a vždycky neomylně míří k cíli. Problém je, že jejich dráhu občas nastaví sám ďábel osobně. Muzikál The Black Rider vychází z tradiční germánské legendy o čarostřelci a temném jezdci, který si za svou zdánlivě nezištnou pomoc vždycky nechá velmi dobře zaplatit, ovšem doplňuje ji o aktualizační rovinu životních osudů svého autora Williama S. Burroughse. Mezi jeho zážitky a dávným příběhem jsou totiž jasné paralely.

Nejnovější inscenace divadla Komedie pracuje především s velmi propracovanou atmosférou, v níž se mísí tajuplná snovost s ostrou všednodenní realitou a pohádka nabírá zcela nové a nečekané směry. Tvůrci v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se rozhodli na jevišti rozehrát zničující hru vášní, která všechny zúčastněné vede do pekel pod taktovkou samotného Ďábla, který se nastalou situací mimořádně baví. Celou dobu je to on, kdo tahá za nitky a nenápadně postrkuje postavy tam, kde je chce mít, vkládá jim do ruky zbraně a svádí je k nepravostem. Na jevišti se tak odehrává souboj - někdy mezi aktéry navzájem, jindy uvnitř postav či proti ďábelským svodům. Jedno však jako by zůstávalo jisté. Jde o boj, který není možné vyhrát.

Scénografie je vcelku jednoduchá a překvapivě variabilní. K jejím proměnám dochází v rámci jevištní akce, přičemž jednotlivé kusy dekorací stačí otočit, aby se divák najednou ocitl v úplně jiném prostředí a pochopil, že teď už se vypráví jiný příběh. Kostýmy jsou lehce pokřivený civil v převážně zemitých odstínech s výjimkou Ďáblových jasně rudých šatů, které hned v úvodu nastolují tón a ukazují, kdo to tady celé řídí. Mrtvolně bledé líčení už jenom utvrzuje dojem, že se jedná o hru nebožtíků v ďábelských tenatech. Silnou složkou inscenace je také choreografie Martina Talagy, která na jevišti velmi plasticky vykresluje vztahy, naplno ukazuje, že Ďábel je loutkovodičem tahajícím za provázky, a zároveň umožňuje velmi efektní znázornění milostného soupeření v rámci nedobrovolného milostného trojúhelníku.

Jedná se o muzikál, takže je přirozené, že důležitou roli hraje hudba. Jedná se převážně o rockové balady, které občas doplní dynamičtější kousek, a přestože každá píseň je samostatnou jednotkou, je znát jistá prokomponovanost, jelikož některé melodie se průběžně v drobných obměnách vracejí. Písně byly ponechány v anglickém originále, pro neznalé jazyka jsou doplněny českými titulky. Mluvené pasáže jsou v češtině, přičemž částečně jsou veršované, částečně zůstávají v próze. Tyto nerýmované pasáže jsou vyhrazeny primárně postavě Kuna, který zastupuje roli jakéhosi průvodce, možná i vypravěče a v podání Pavola Smolárika působí trochu zmateným a trochu výsměšně sarkastickým dojmem jako někdo, kdo úplně přesně neví, co se okolo něj vlastně děje, ale přesto se cítí oprávněn zaujímat k tomu stanovisko.

Herecké výkony všeobecně jsou devízou celé inscenace, protože stojí a padá s nimi. A v tomto případě rozhodně velmi pevně stojí na nohou. Ústřední milostnou trojici ztvárňují Tomáš Dalecký coby intelektuál Wilhelm, Radek Melša jako živelný, zemitý Robert a Renáta Matějíčková v roli Katynky. Všichni tři spolu jsou skvěle sehraní a hlasově ladí, což nejlépe vyzní v duetech a tercetech. Kontrast mezi Wilhelmem a Robertem je ukázán už způsobem, jakým jejich představitelé přistupují ke své roli. Dalecký je spíše jemný, na první pohled ustrašený mladík lekající se i vlastního stínu a děsícího se toho, co mu přinese budoucnost. O Katynku stojí, ale přitom se bojí o ni bojovat. Pro mluvené i zpívané pasáže proto volí jemnější tón hlasu a nijak efektní vyjádření, a to až do samotného závěru, kdy se do finálové písňové zpovědi naplno ponoří s gustem vyžilého rockera. Melša je hlasitý, důrazný a svým zpěvem dovede naprosto ovládnout jeviště. Každým pohybem i úšklebkem dává najevo, že to on je pánem situace a jen tak se nevzdá. Renáta Matějíčková je jako Katynka na jednu stranu zdánlivě křehká, na druhou však holka od rány, která se nebojí říct si o to, co chce. Nekorunovanou královnou představení je potom Daniela Špinar jako Ďábel. Vystupuje jako trochu úskočný a velmi podbízivý skřet, který se potměšile baví vším okolo sebe, objeví se vždycky v přesně danou chvíli a sladce, ale zároveň výhružně našeptává své svody. Její výkon sice hraničí s karikaturou, ale nesklouzává k ní, takže divák ochotně přistupuje na její hru a spolu s ní se baví nad naivní vírou jejích obětí.

The Black Rider není inscenací pro každého. Vyznačuje se nádhernou vizualitou i nebývale silnou atmosférou a dokáže naplno strhnout hereckými výkony, přesto je poměrně komplikované ji usledovat a pochopit, chybí-li vám hlubší kontext. Na druhou stranu se jedná o řemeslně tak dobře udělanou inscenaci, že vám k tomu, abyste si ji užili, bude stačit i jen se na ni dívat bez hlubší snahy o porozumění. Rozhodně jde o výjimečný počin, o němž by se mělo mluvit, protože pozornost si maximálně zaslouží.