Daniel Glattauer - Ve vlaku

Ve vlaku se dá potkat spousta zajímavých lidí už jen proto, že v něm v drtivé většině případů necestujete sami. Pravděpodobně je budete pokradmu pozorovat, třeba si i v hlavě přemítat, co jsou vlastně zač a kam míří, ale asi vás nenapadne dát se s nimi do řeči. Pokud se však k něčemu podobnému odhodláte, možná vás samotné překvapí, jak hluboký rozhovor se dá zapříst.

Eduard sedí ve vlaku směřujícím z Vídně do Mnichova, kde má schůzku se svým nakladatelem. Už několik měsíců mu totiž dluží rukopis své příští knihy, ovšem k psaní se zatím nedokázala dokopat. Studna inspirace vyschla a potenciální nápady, s nimiž jako autor přichází, nakladatel smetá ze stolu. Zdá se, že se ocitli v naprosto patové situaci, z níž není východisko. A právě v ten moment se setkává s Catrin, ženou, která shodou okolností cestuje tím samým vlakem, sedí na sedadlu naproti němu a splete si ho se svým někdejším angličtinářem.

I když se ti dva vidí poprvé v životě, po úvodním nedorozumění spolu zapředou vcelku hluboký rozhovor. Catrin je totiž terapeutka zabývající se vztahy. Ty ji doslova fascinují a Eduard je pro ni ideálním studijním materiálem. Jednak o vztazích píše, takže na ně má do určité míry profesní pohled, jednak je sám prožívá, což z něj dělá osobu přiměřeně zajímavou na hloubkový psychologický rozbor. Povídat si s někým, koho vidíte poprvé v životě a po vystoupení z vlaku se vaše cesty opět trvale rozejdou, je navíc zvláštním způsobem osvobozující. Nezáleží totiž na tom, jak osobní budete, ani jestli se svého protějšku nějak nešetrně nedotknete. Váš vztah s ním má totiž jenom omezenou dobu trvání.

Celý román je především pocta umění konverzace a čtení nejrůznějších nonverbálních náznaků, které do komunikace promlouvají, někdy účelově, jindy mimoděk. Děj se odehrává v průběhu čtyř hodin, které spolu postavy tráví ve vlaku, jejich rozhovor se však stáčí do minulosti i budoucnosti, nezřídka nabírá velmi osobní rovinu a zahrnuje i další, v daný okamžik nepřítomné osoby. Vypravěčem je přímo hlavní hrdina, který probíhající konverzaci zároveň glosuje a doplňuje o svoje vnitřní poznatky, které občas bývají výsledkem nejrůznějších volných asociací.

Autor do svého textu vtiskl i metaliterární rovinu, a to už samotnou jeho výstavbou. Svým způsobem si se čtenářem hraje, hází mu udičky a čeká, jestli se chytí nebo ne. Rozhodně však nejde o experimentální prózu, příběh je vystavěn velmi klasicky, i když se nejedná o román v pravém slova smyslu, spíše o komentovaný dialog na téma láska a vztahy. Právě láska v nejrůznějších svých podobách je totiž onou pomyslnou červenou nití vinoucí se celým rozhovorem. Oba hlavní hrdinové kolem ní víří, zpochybňují ji a pokoušejí, snaží se pochopit a vysvětlit, ale na celé čáře selhávají.

Ve vlaku je dobře napsanou prózou, v níž autor ukazuje umění vystavět poutavý, naplněný dialog, který se sám o sobě stává hrdinou vyprávění. Jeho protagonisty staví do poněkud absurdní situace, když náhodné setkání proměňuje v překvapivě hluboký rozhovor o jejich nejniternějších pocitech, který je tím otevřenější, čím méně společného času jim zbývá. Z banální situace dokáže vykrystalizovat zábavný, hluboce lidský a k zamyšlení nutící příběh, který se stejně jako vlak z Vídně do Mnichova žene vpřed ve vyrovnaném tempu a spěje až k závěrečné pointě.

Tímto děkuju nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu si můžete zakoupit tady.