Nejkratší měsíc v roce je za námi a musím říct, že mému čtení úplně nepřál. Navalilo se na mě totiž tolik pracovních povinností, že jsem si jen těžko hledala čas otevřít knížku a s chutí se do ní ponořit. Moc nepomohlo ani to, že se mi do ruky dostávaly spíše průměrnější kousky. Ne snad, že bych četla až takové průšvihy, ale prostě se to nějak divně sešlo. Napřed však pojďme mrknout na souhrn měsíce.
V únoru jsem po pár měsících zase vycestovala za hranice. Tentokrát jsem si udělaly se ségrou dámskou jízdu ve španělské Malaze. Bylo to pár dní nabitých odpočinkem i poznáním. Užily jsme si památky, fantastické jídlo i výlety do okolí, takže šlo přesně o ten typ odpočinkové dovolené, kterou každý někdy potřebujeme. Aspoň na pár dní. Pokud stojíte o nějaké tipy, připravila jsem článek, a k načerpání atmosféry video.
Vyrazila jsem hned na několik knižních akcí. Napřed to byl křest druhého, rozšířeného vydání knihy Severské snění, ke které jsem dělala korekturu. Jednalo se o vcelku komorní akci s mimořádně milou atmosférou nabitou spoustou humoru. Sama sebe jsem pozvala na valentýnské rande do kina na film Malé ženy. Dostaly jsme k tomu i hromadu dárečků a v ryze ženském kolektivu se pobavily o filmu i knížce. A nemohla jsem chybět ani na čtenářských klubech. Napřed na tom organizovaným Světem knihy, kde jsme si povídali o knize Zemička, a poté na Načteno, kde jsme pro změnu probírali Jako zabít ptáčka. V obou případech šlo o zajímavé a podnětné diskuze, které člověku pomůžou podívat se na knížku zase trochu jinak a z nového úhlu.
Dopřála jsem si i nějaké ty procházky, přestože počasí v únoru zrovna dvakrát nepřálo a člověku se do té venkovní šedi ani trochu nechtělo. A jelikož v únoru má narozeniny taťka, zašli jsme si na už tradiční společný oběd, tentokrát do Kuchyně.
Pojďme se mrknout na kulturu. V tomhle ohledu byl únor hodně slabý, jelikož do divadla jsem vyrazila jenom dvakrát. Napřed na komedii Tik Tik, což je ryze odpočinková záležitost, od které nemůžete čekat víc, než že ses pobavíte. Druhým představením byl Divotvorný hrnec, dnes už klasický muzikál s pohádkovou atmosférou, který vás asi přímo neohromí, ale je to vlastně velmi dobře udělaná inscenace, která za vidění stojí.
Naopak pokud jde o filmy a seriály, tentokrát jsem se docela rozjela. Zvládla jsem dvě kina - první jsou už zmiňované Malé ženy, které jsem viděla teprve podruhé od té doby, co byly premiérově v kině. A rozhodně můžu říct, že je to moc dobrý film. A zašla jsem taky na Bouřlivé výšiny, o kterých už toho hodně zaznělo, hlavně v negativním duchu. Za sebe můžu říct, že film je krásný vizuálně a má úžasný soundtrack, co se příběhu týče, ten nemá s knižní předlohou společného v podstatě nic, nepočítáme-li jména postav. Dočkali jsme se i druhé poloviny čtvrté řady Bridgertonových, která mě moc bavila a vlastně byla neskutečně milá. Už teď se těším na další, protože to je seriál, který se mi asi jen tak neomrzí. Dokoukala jsem další řadu Bedekru, v níž nás tvůrci tentokrát zavedli do Velké Británie, což mi dalo ohromné množství inspirace a nejen díky tomu se letos na Britské ostrovy chystám. A na Netflixu jsem si pustila Reality Check: America's Next Top Model, který je o zákulisí a nejrůznějších kontroverzích spojených s touhle show. Jako puberťačka jsem ji milovala a vůbec mi nedocházelo, co všechno je na ní špatně. Dospělýma očima vnímám problematičnost celého konceptu mnohem výrazněji a celkově tohle nebylo úplně příjemné pokoukání.
A teď už hurá na knížky. Zvládla jsem jich nakonec devět, přičemž dvě byly na posudek. Jedna z nich mě nebavila a nedokázala jsem se do ní začíst, tu druhou jsem si naopak užila velmi. Měsíc jsem zahájila románem S duší lvice, se kterým jsme se úplně nepotkaly. Postavy mě vytáčely od začátku do konce a nemohla jsem se ubránit dojmu, že je to celé hrozně o ničem. Jako románová klasika čtenářského klubu Načteno bylo tentokrát Jako zabít ptáčka, ke kterému jsem se vrátila po jedenácti letech a čtení si užila, byť za to nejlepší, co mi kdy přišlo do ruky, knížku nepovažuju. Připomněla jsem si taky druhý díl série Zlatá grai s názvem Dotek viatáru. I tentokrát jsem poslouchala audioknihu a bylo to skvělé. V rámci bookclubu Světa knihy byla pro únor zvolena Zemička, v níž autor do jisté míry zpracovává rwandskou genocidu. Rozhodně to bylo velmi zajímavé, byť poněkud depresivní čtení. Po delší době jsem sáhla po klasické detektivce Vražda v tie-breaku. Bylo to svižné, dobře vystavěné a přiměřeně čtivé, tudíž jsem si knížku užila. Abych neměla málo rereadingů a klasiky, dopřála jsem si opětovné čtení Rozumu a citu, tentokrát v doprovodu zážitkového boxu, což bylo fajn ozvláštnění. A i když mezi romány Austenové mám pořád jiné favority, i tohle mě bavilo. Závěr měsíce potom patřil knize Ve vlaku, což je vlastně komentovaný dialog probíhající ve vagóně na cestě z Vídně do Mnichova mezi dvojicí, která se do té doby neznala. Rozhodně zajímavý koncept, navíc dobře napsaný, takže i tohle čtení mě bavilo.
A pokud byste o knížkách něco rádi slyšeli spíš v mluvené podobě, klasicky pro vás mám i video.
Žádné komentáře:
Okomentovat