Hej, pookie!

Autor: Alžbeta Vrzgula

Premiéra: 30. 11. 2025
Uvádění: Divadlo Jozefa Gregora Tajovského (v Praze v rámci festivalu Nová komedie)

Režie: Alžbeta Vrzgula

Obsazení
Martina Chmelanová
Iveta Marcineková
Jana Pilzová
Richard Sanitra
Juraj Smutný

Délka představení: 1 h 20

Co má společného dospívání a vlčí smečka? A co vlastně znamená okřídlené slovní spojení "člověk člověku vlkem"? Autorská inscenace Hej, pookie! se prezentuje jako akční adventura pro mládež, která jí má provést zákrutami dospívání, ve skutečnosti se však jedná spíš o inscenaci pro rodiče puberťáků, kteří se díky ní můžou uklidnit a utěšit, že nejsou jediní, kdo má trable s výchovou dospívajících.

Přestože prvotní záměr je bezpochyby dobrý, inscenace působí koncepčně i tematicky poněkud neukotveně. Mísí se tady téma výzkumu o vlcích, který v minulosti prováděl oceňovaný vědec, jenž se ve svých závěrech tak moc spletl, že zbytek života strávil jejich vyvracením, s tématem dospívání a zrádnosti tohoto období pro děti i jejich rodiče. Tvůrci prezentují oba pohledy - ten dospívajících, kteří mají najednou pocit, že jim nikdo nerozumí, i ten dospělých, kteří naopak mají pocit, že své děti najednou ani trochu nechápou. Tvůrci se snaží poukázat na to, že mezi jednotlivými generacemi nejsou zas tak zásadní rozdíly, že si jsme všichni podobní a jenom dospělí nějak pozapomněli, jaké to bylo dospívat a potýkat se s výzvami, které tento věk přináší. Jako záměr úctyhodné, jako výsledek rozpačité.

Součástí inscenace je také "interaktivní" prvek, vlastně jakási "adventura", která se živě hraje na scéně a která je naprosto zbytná, protože nemá jiný význam než tvořit součást scénografie. Ústředním motivem té je totiž vedle dvou kovových, fialově natřených a prolézačky připomínajících konstrukcí velké plátno, na nějž se promítá 3D animace. Jedná se o několik různých prostředí, jimiž se dá procházet a prohlížet si je z různých úhlů, to je však celé. Nedochází k žádné interakci, není možné mezi prostředími volně přecházet a ani se tu nenachází žádné dílčí úkoly, přestože v rámci textu jsou zmiňovány. Je proto přinejmenším sporné využití někoho z řad diváků, kdo dostane do ruky ovladač a stává se jakýmsi průvodcem. Kdyby totiž byla animace čistě jenom promítaná, nebyl by v tom rozdíl. Není špatně snažit se interagovat s publikem, mělo by se tak však dít funkčně a smysluplně, což tady schází.

Jak už bylo zmíněno, inscenace trpí značnou tematickou roztříštěností. Je to vlastně soubor nejrůznějších historek o dospívání a jeho nástrahách, který však nejde do hloubky. Tvůrci poukazují na to, jak se mezi generacemi přejímají vzorce chování, jak tím mohou vznikat nejrůznější traumata a jak moc se některé věci nemění. Snaží se otevírat tabuizované otázky, třeba menstruace nebo sexuality, a dělají to na základě vlastních autentických zážitků (i když není úplně jasné, jestli herci vycházejí z osobních zkušeností nebo jenom prezentují naučený text), bohužel však nepřestávají klouzat po povrchu. Nedá se ani příliš mluvit o hereckých výkonech, protože s výjimkou Martiny Chmelanové představující prototyp teenagerky se na scéně neobjevují pevně dané charaktery a herci vycházejí vždy z konkrétně nastolené jevištní situace, která je však inscenovaná a nevzniká z improvizace.

Asi nejzásadnějším problémem Hej, pookie! je fakt, že si nedokáže stanovit téma ani to, pro koho chce vlastně být. Prezentuje se jako akční adventura pro mládež, ve skutečnosti jde však spíše o jakousi rodičovskou "terapii". Nakusuje řadu témat, žádné však hlouběji nerozpracuje a interaktivní prvek pro zapojení diváků je spíš na efekt než kvůli funkčnosti nebo přidané hodnotě. Výsledek je proto minimálně rozpačitý. Inscenace je zajímavá tím, jaká témata otevírá, protože o problémech dospívajících a jejich výchovy se přece jenom příliš často nemluví, celkové pojetí však připomíná spíš terapeutické sezení zoufalých rodičů než akční jízdu za pochopením toho, co přesně dospívání vlastně znamená.