Dora Čechova - Terezko, vrať se!

Před dvěma a půl lety se život v naší republice na chvíli zastavil a všichni jsme jenom nevěřícně koukali na novinové titulky a průběžně aktualizované zprávy o střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do té doby jsme o podobných útocích slýchali ze zahraničí, možná je viděli ve filmech, ale v našich končinách k podobným agresím nedocházelo. Až do onoho osudného prosincového dne, kdy se měli všichni po posledních přednáškách a seminářích toho roku rozjet na vánoční prázdniny... Dora Čechova měla na Filozofické fakultě ve chvíli útoku dceru, a to přímo v místnosti, kde bylo nejvíc obětí.

Kniha jsou v podstatě deníkové zápisky, v nichž autorka líčí ze své perspektivy události 21. prosince 2023 i vše, co následovalo potom. Vyprávění začíná zhruba v okamžiku, kdy se objevují první zprávy o tom, že se na fakultě střílí. Rodina je doma, probíhají poslední předvánoční přípravy a všichni se těší, až si společně užijí několik klidných dní. Místo toho ale přichází informace o střelci a dcera nezvedá telefon. Zpočátku ještě není důvod k panice, protože to může mít spoustu různých důvodů, jak však čas postupuje, začíná být jasné, že se dívce muselo něco stát. Následuje tedy obvolávání policie i nemocnic a jejich následné objíždění, které má naštěstí šťastný konec. Terezka žije. Je sice vážně zraněná a prognóza není nejlepší, v tuto chvíli je však nejzásadnější, že přežila a může se začít postupně zotavovat.

Zatímco první část zápisků je takřka hodinu po hodině, v další části knihy už autorka přechází k vyprávění po dnech, sem tam dokonce nějaký vynechá a postupně tak vypráví celý příběh své dcery od momentu střelby až po pietní oslavy ročního výročí této tragické události. Je přitom nesmírně otevřená v popisování vlastních pocitů i problémů, včetně řady otřesů, jimiž si její rodina musela projít. Soustředí se primárně na svou dceru a její postupné zotavování i návrat do normálního života, které jsou však i s ohledem na vážnost jejích zranění velmi pomalé. V širším kontextu je tak text i příběhem o tom, jak traumatizujícím zážitkem může být pro oběť přežít, jak křehká je v takovém případě její psychika a co všechno ji může ovlivnit.

Krom popisu léčebných procesů, které jsou místy i kritikou českého zdravotnictví a zejména nedostatečně empatického zdravotnického personálu, se autorka zaměřuje i na událost samotnou. Popisuje svoje pátrání v policejních složkách i setkání s dalšími zainteresovanými lidmi, nutnost nějak v sobě celou událost uzavřít. Velmi často se zabývá také vlastním psychickým zdravím a touhou najít balanc v tom být tu pro dceru i pro syna, který taky potřebuje mámu, ačkoliv je zdravý, stejně jako sama pro sebe, protože zhroucení prostě není na pořadu dne. Kniha je tak vlastně i studií fungování rodiny, která prodělala otřes a snaží se fungovat dál jako normálně, ale naráží na nepochopení a třecí plochy čistě jenom proto, že její různí členové se s bolestí vyrovnávají různě a potřebují se navzájem pochopit, aby si mohli pomoct.

Text nezastírá, že se jedná o deník a jeho hodnota není ani tak v literárních kvalitách, jako spíše v síle samotné výpovědi. Autorka bezpochyby vychází z autentických zápisků, které pro potřeby publikace upravuje, případně doplňuje, nesnaží se však o nějak výraznou cenzuru. Díky tomu si text zachovává silnou autenticitu. Pro audioknižní podobu knihu načetla sama autorka. Do jejího projevu se sice promítá to, že není školenou herečkou a nemá potřebnou hlasovou průpravu, jedná se však zřejmě o volbu v duchu celkové autenticity. Paradoxně však možná právě proto působí podání poněkud odemočněně.

Terezko, vrať se! je v mnoha ohledech důležitá kniha, a to bez ohledu na její literární kvality. Je totiž autentickým popisem toho, jak těžký je návrat oběti násilného trestného činu do normálního života a jak málo s tím pomáhá systém, který nedovede s podobnými případy správně pracovat. Díky autorčině výjimečné otevřenosti má čtenář možnost nahlédnout do hlavy člověka, který je hluboce zasažen zraněním blízkého a musí se situaci postavit čelem, i když netuší, jak na to. Je patrné, že pro autorku má text až terapeutický charakter a je zároveň vzkazem pro ostatní, kdo si prochází něčím podobným, že v tom nejsou sami. I na běžného čtenáře ostatně dovede velmi silně zapůsobit a probudit v něm nečekané emoce.