Jak se stát jiným

Autor: Édouard Louis
Překlad: Sára Vybíralová
Dramatizace: Dávid Paška

Premiéra: 16. 5. 2026
Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Dávid Paška

Obsazení
Eddy - Tomáš Dalecký
Monique/Nadya - Eva Salzmannová
Clara/Elena - Ivana Uhlířová
Hallencourt/Otec - Petr Jeništa
Paris/Rudy - Tomáš Weisser
Kameraman - Dominik Lukács Žižka / Ludvík Otevřel

Délka představení: 1 h 15

Eddy se rozhodl vymanit z očekávání své rodiny a stát se někým úplně jiným. Vždyť si přece zaslouží mít lepší život a konečně si moct dovolit všechno, po čem kdy prahnul. Konečně je slavný, úspěšný a rád i dalším členům rodiny nastaví pomocnou ruku, jen když budou aspoň trochu chtít. Co na tom, že tak trochu parazituje na jejich osobních příbězích. On už odejít zvládnul, teď je na jeho matce, aby udělala ten samý krok.

Romány Édouarda Louise se staly celosvětovou senzací a mnoho tvůrců se proto rozhodlo převést jeho autofikční vyprávění do jiného typu média. Díky tomu se dočkalo řady divadelních adaptací, které sklízí úspěch, protože témata, jimž se autor ve svých knihách věnuje, jsou sice na jednu strana spojena s prostředím, z něhož pochází, na druhou jsou však tak bytostně lidská, že se v nich snadno pozná kdokoliv bez ohledu na zemi svého původu.

Dávid Paška se rozhodl pro svou inscenaci spojit tři z autorových pozdějších románů, které se už nezabývají primárně jím, ale zejména jeho matkou, která se pokouší vzít život do vlastních rukou. Vyprávění se tak odehrává v několika časových rovinách - současné, v níž se Monique odhodlává odejít z toxického a násilného vztahu a hledá způsob, jak pokračovat dál; minulé, v níž Eddy reflektuje svůj uplynulý život a vzpomíná nejen na dětství, dospívání a momenty, které jej formovaly, ale také na reakci své rodiny stran jeho knih; a fiktivní, tedy na poli scén a rozhovorů, které se mohly odehrát, ale nikdy k nim nedošlo, pouze skvěle zapadají do narativu. Na první pohled to může působit jako chaos, na scéně však tato kombinace fantasticky funguje. Scény se přelévají v sebe navzájem na základě nejrůznějších asociací a celá inscenace se tak žene vpřed ve svižném, ale vyváženém tempu.

Jedním z témat, okolo nějž Paška svou inscenaci staví, je mezilidská komunikace a její hranice. Jakým způsobem spolu mluvíme, na jaké problémy u toho narážíme, jak se neposloucháme. Je tu ukázána toxicita vztahů na několika různých úrovních, citové manipulace, stejně tak svoboda a výzvy, jež přináší. Všechno je to divákovi nesmírně blízké, dotýká se ho to, ale zároveň pracuje moment jisté odosobněnosti. Režisér pracuje s živým kamerovým snímání a velmi umně propojuje film s divadlem, přičemž obě média využívá na maximum. V záběru se nejčastěji objevují detaily obličejů jednotlivých protagonistů, což umožňuje naplno číst jejich emoce a napojovat se na ně, ze soustředění čistě na kamerový záznam však diváka vytrhává paralelní jevištní akce. A i když to tak možná nezní, vzniká tím nesmírně působivá mozaika. Tím spíš, že herecké výkony jsou to hlavním, na čem je inscenace založená, jelikož jediným výrazným scénickým prvkem je obří pijavice zosobňující všechnu nízkost a hnusotu, z níž se Eddy snaží vymanit, ale která se na něj nepřestává lepit a vysávat ho, která je však zároveň metaforou toho, jak on sám vysává osudy své rodiny a proměňuje je v atraktivní vyprávění pro své knihy.

Způsob inscenování klade na všechny herce značné nároky, protože musí skloubit teatralitu nutnou pro velké jeviště s civilností projevu před kamerou. Velké části textu jsou navíc monology vyžadující intenzivní vnitřní prožitek, mají-li být pravdivé. Poměrně komorní obsazení o pouhých pěti hercích nicméně odvádí vynikající práci a velmi citlivě balancuje na hraně mezi vhodnými výrazovými prostředky, aby byl divácký zážitek co nejsilnější. Hrají si s barvou hlasu, výrazem, tónem i artikulací a dovedou text podat v celé jeho hloubce, ale bez zbytečného patosu. Dynamickým duem, kolem nějž stojí celý konflikt, jsou matka a syn v podání Evy Salzmannové a Tomáše Daleckého. Jejich vztah je zachycen jako vzájemné zrcadlení, jelikož matka jako by se snažila jít ve stopách svého syna, ale neví jak na to, kdežto on se jí snaží pomoct, i když při tom zároveň sám často ztrácí nervy. Na jevišti na sebe naráží dvě silné osobnosti, které se musí navzájem ohýbat, aby se dovedly pochopit a koexistovat. Je to velmi komplikovaný a křehký, o to však působivější vztah.

Jak se stát jiným je mimořádně dobře udělaná inscenace, která je nápaditá, herecky velmi silná a překvapivě dobře vyvažuje vtip se závažnějšími tématy, takže divák po jejím skončení neodchází rozložen na prvočinitele. Jedná se o mimořádný divadelní zážitek, jenž se opírá o skvělý text, vynikající herecké výkony i precizní režijní vedení a už jen proto by vás neměl minout.