Můj malý vůdce

Autor: Christine Leunensová
Dramatizace: David Košťák

Premiéra: 6. 6. 2026
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Tomáš Ráliš

Obsazení
Tomáš Krutina
Jiří Chadraba
Radim Kalvoda
Anna Marie Myšičková
Evellyn Pacoláková
Petra Tenorová

Délka představení: 2 h 20

Johannesův život se začíná měnit. Je mu dvanáct, dostává se na práh dospívání a v Evropě propuká druhá světová válka. Ta s sebou přináší nové, nečekané výzvy. Tím spíš, že Johannes žije v Rakousku, které bylo právě anektováno nacistickým Německem, takže oficiální státní rétorika se velmi výrazně proměňuje a nic už nebude takové, jaké bývalo dřív.

Tvůrci se rozhodli pro dramatizaci románu Christine Leunensové Nebe v kleci, který se před pár lety proslavil díky satirickému snímku Králíček Jojo. V Městských divadlech pražských jdou trochu jiným směrem, jelikož David Košťák se ve své interpretaci silně zaměřuje na toxicitu mezilidských vztahů v mnoha různých rovinách a na sílící manosféru, která se stává čím dál větším nebezpečím pro zdravé fungování společnosti. Jeho hlavní hrdina postrádá v životě mužský vzor, jelikož jeho otec zemřel, proto se upíná k jiným potenciálně otcovským figurám, které však mají na jeho vývoj destruktivní dopad. Dostává se do sporů se ženskými obyvatelkami domácnosti, snaží se vystupovat jako hlava rodiny, ale zároveň je zmítán nejistotou ohledně toho, co to vlastně znamená být správný muž, ani nemluvě o faktu, že je stále ještě dítětem, takže ho matka ani babička neberou úplně vážně.

Inscenace se dá rozdělit na dvě části, které tvůrci vcelku rozumně dělí přestávkou. Ta první ukazuje Johannesův život za války a jeho postupné dospívání, kdy se z dítěte stává muž, ta druhá lehce pokřivenou poválečnou realitu, která mu jde na ruku, protože si ji utváří k obrazu svému. Bez ohledu na okolní kulisy však dominantní úlohu v jeho životě vždycky nějak hrají ženy. V první části je on tím závislým, kdo je ženami vychováván, ve druhé se stává člověkem, na němž je závislý někdo druhý, žena. Celou inscenací prostupuje téma manipulace, přizpůsobování pravdy a pokřivených vztahů, jejichž účastníci si vlastně nejsou sami jistí, co cítí. Navzdory tomu však inscenace působí poněkud nekoherentně. Dobře rozehraná první část je poměrně akční, střídají se tady scény z různých prostředí a udržuje se dynamické tempo. Po přestávce se najednou příběh smrskává na dvě postavy, které spolu sice interagují, ale jako by existovaly vedle sebe a nikoliv spolu, vedou samostatné paralelní monology a tempo i atmosféra začínají upadat, a to navzdory téměř poloviční stopáži oproti části první. Jako by šlo o dvě různé hry s různými inscenačními klíči spojené do jediné.

Scénografie je vcelku jednoduchá. V souladu s válečnou tematikou evokuje podzemní betonový kryt, v němž mají obyvatelé k dispozici jen to nejnutnější a spíše živoří a přežívají, než by skutečně žili. Celým jevištěm se šíří jistá ponurost, často ještě umocňovaná zvoleným svícením nebo hudbou. Režie se navíc rozhodla pro práci s kamerou a živým snímáním jeviště, chybí však pevnější koncepce, která by vysvětlovala, kdy a za jakých okolností k tomu dochází. Kamerový obraz působí velmi nahodile, technická kvalita je přinejlepším proměnlivá, jelikož s kamerou pracují přímo herci, nikoliv školený profesionál. Velmi rozpačitě pak působí závěrečná dotáčka v exteriérech, která by měla být pomyslnou tečkou za celým dílem, ale místo toho je spíše ojedinělým výkřikem, který nedokáže uspokojivě uzavřít rozehraný dějový oblouk.

Přestože hlavním hrdinou je Johannes, příběh, jak už bylo zmíněno, hodně staví na ženách v jeho okolí. Jedním z nejvýraznějších a nejsilnějších hereckých výkonů je i proto ten Petry Tenorové jako Johannesovy matky. Tenorová vyvažuje něhu a lásku k synovi s pocity beznaděje ze situace, v níž se všichni ocitli. Snaží se být rázná a přísná, ale zároveň laskavá. Její Matka se často nechává unášet city, takže Tenorová jako by na jevišti bez ustání sváděla intenzivní vnitřní boj. I díky tomu patří závěr první vůle k vrcholům představení. Zaujme také Radim Kalvoda, zejména v roli malého brýlatého chlapce. Jeho projev je nesmírně procítěný a jímavý, o to kontrastněji pak působí tentýž herec v roli gestapáka, který je přímo definicí "svině". Tomáš Krutina v hlavní roli Johannese podává poněkud nevyrovnaný výkon, který padá zejména v druhé půlce, kdy jako by se z něj vytrácely veškeré emoce, může to být ale i monologickým pojetím druhé části inscenace. Podobně bezemoční a plochá je i židovka Elsa v podání Marie Anny Myšičkové. Její postava v sobě má něco extrémně nesympatického, takže divák s ní nedokáže soucítit, byť její osud je vlastně nesmírně tragický. Je otázka, jestli to bylo režijním záměrem, nebo jde čistě o hereččinu interpretaci.

Tematicky je Můj malý vůdce rozhodně zajímavý a velmi aktuální, inscenačně však má mezery. Nejvíc se to projevuje na nečitelné práci s kamerovým snímáním a nezvládnutém temporytmu druhé půle, jíž chybí gradace i finálové vyvrcholení. Rovněž některé herecké výkony jsou přinejlepším rozpačité. Výsledkem je spíše průměrná inscenace, která má své silné momenty a dokáže se diváka dotknout, bohužel však na jiným místech až překvapivě nudí.