Farářův konec

Autor: Josef Škvorecký, Evald Schorm
Dramatizace: Ilona Smejkalová, Jan Mikulášek

Premiéra: 27. 11. 2025
Uvádění: Národní divadlo

Režie: Jan Mikulášek

Obsazení
Kostelník - Šimon Krupa
Kantor - Igor Orozovič
Babka - Johanna Tesařová
Hospodář - Jan Bidlas
Hospodyně - Martina Preissová
Anka - Kateřina Měchurová
Toník - Zdeněk Piškula
Lojza - Ondřej Malý
Majka - Jindřiška Dudziaková / Marie Poulová
Jan - Filip František Červenka
Franta - Štěpán Lustyk
Plačka - Pavlína Štorková
Drbna - Gabriela Mikulková
Bílý biskup - Vladislav Beneš
Černý biskup - Valéry Samane Djakoualno
Hráč na tubu - Šimon Janák

Délka představení: 2 h 35

Když do zapomenuté vesnice na konci světa dorazí farář, který vlastně ani farářem není, začnou se dít věci. Inscenace Jana Mikuláška je v podstatě jenom modernější variací na klasické venkovské drama otevírající problematiku morálky, lidského pokrytectví a toho, že cesta do pekel je vždycky dlážděna dobrými úmysly.

Kostelník tak trochu vykradl svůj kostel a je na útěku. Zároveň však okusil, jaké by to mohlo být stát na kazatelně a směřovat své stádo jako duchovní pastýř, a ten pocit se mu zamlouvá. Přesto nemá v plánu vydávat se za duchovního, dokud ho k tomu náhoda nepřinutí. Hnutím okolností a omylů je považován za nového faráře, který byl do vsi kdesi na konci světa konečně přidělen, protože zdejší obyvatelé zoufale touží po tom, aby je někdo (nejen v otázkách víry) vedl. Přítomnost duchovního ovšem probouzí staré spory a iniciuje nové, ožívají nikdy nezapomenuté křivdy a žabomyší války najednou nabývají na významu. Ve výsledku se tak ukazuje, že falešný farář je možná dokonce nejupřímnější ze všech přítomných, protože sice vykonává úřad, který mu nepřísluší, přinejmenším se však nesnaží předstírat, že je někým jiným.

Mikuláškova inscenace je poněkud rozpačitá a místy působí hodně bezradně. Tvůrcům se dobře povedlo vystihnout téma lidského pokrytectví a ukázat, jak často se lidé skrývají za maskami, protože je to jednodušší, než jít s kůží na trh, to je ale trochu málo. Je tu viditelná snaha oprostit se od jakýchkoliv dobových konotací a působit nadčasově, proto je příběh umístěn do podivného bezčasí, v němž politické okolnosti nehrají žádnou roli a všechno se soustředí do mikrokosmu vesnice. Postavy existují tady a teď, naplňují určité vzorce chování a ve své podstatě jsou spíše typizované než psychologicky prokreslené. Tvůrci chtějí vyvolávat diskuzi, čehož dosahují i dotáčkami, v nichž důchodci a děti odpovídají především na otázky víry, schází však klíč, podle nějž jsou respondenti vybráni krom toho, že zastupují nejmladší a nejstarší generaci.

Inscenace si trochu hraje s principem divadla na divadle, ovšem nedotahuje ho do konce. To je ostatně jeden z problémů táhnoucí se celým představením. Mikulášek trousí nejrůznější nápady, mnohé z nich však působí nahodile a jako výkřik do tmy. Scéna vyvolává dojem filmového green screenu, což velmi dobře koresponduje s nastoleným tématem přetvářky a předstírání. Podle potřeby je doplňována dalšími kusy nábytku nebo většími dekoracemi konkretizujícími prostředí. Mnohé z nich však na jevišti působí lehce utopeně. Kostýmy jsou v podstatě civil, byť poněkud nesourodý a umocňující navození bezčasí.

Herecky není inscenace nijak výjimečná, což trochu souvisí i s velmi obecným pojetím postav bez hlubší psychologie. Asi nejzapamatovatelnější je Igor Orozovič jako Kantor, jenž jen těžko snáší, že se v jeho teritoriu objevil další člověk s potenciálním vlivem na obyvatelstvo, takže už se všechno netočí pouze okolo něj. Na povrch je jeho Kantor dominantní, snad až lehce arogantní, uvnitř však bojuje sám se sebou a vnějším vystupováním se snaží zakrýt vnitřní nejistotu. Jindřiška Dudziaková jako Majka výborně ztělesňuje rozdíl mezi tím, jaká skutečně je, a tím, jak se ostatním jeví. Vnitřně je to křehká, zranitelná a zamilovaná dívka, v očích společnosti však šlapka pro každého, kdo projeví zájem. V jednotlivých postavách je něco až archetypálního a vlastně i celkové pojetí trochu připomíná uvádění středověkých mystérií či evangelií.

Hlavní slabinou Farářova konce zůstává fakt, že je snadno zapomenutelný. Inscenačně ani herecky nevybočuje z průměru, nijak zvlášť nezaujme. Bezpochyby řeší zajímavá a nadčasová témata, nejde však do hloubky a de facto jenom navazuje na tradici klasických venkovských dramat 19. století. Má zajímavé režijní nápady, nedovede je však plně vytěžit a jen těžko si udržuje divákovu pozornost, jelikož působí ploše. Bohužel je to jen jedno z mnoha představení, které ve vás nezanechá hlubší dojem a na které si za pár týdnů ani nevzpomenete.