Nina Špitálníková - Svědectví o životě v KLDR

Co mají společného profesorka, dělník, převaděč, vysokoškolačka, feministka, řidič a důchodkyně? Nejde o začátek vtipu, ale o uprchlíky ze Severní Koreje. Každý z výše zmíněných se totiž v této zemi narodil a prožil aspoň část života, než se rozhodl vydat riskantní cestou útěku. Jak na svůj život v totalitním státě vzpomínají a jak ho vnímají poté, co zjistili, že realita je výrazně jiná, než si mysleli?

Nina Špitálníková je známá česká koreanistka, jíž se podařilo proniknout do Severní Koreje a strávit tady několik měsíců studiem. O své zážitky se podělila v knize Mezi dvěma Kimy, jakožto cizinka však nikdy nemohla stoprocentně proniknout do zdejšího života a mentality. Stát jí totiž ukázal pouze to, co sám chtěl. I kvůli tomu se rozhodla v následujících letech vést řadu rozhovorů s lidmi, kteří se v Korejské lidově demokratické republice narodili a jako její občani měli výrazně odlišnou životní zkušenost. Sedm z nich následně vybrala do knihy, přičemž se snažila o co nejpestřejší spektrum respondentů, které by umožnilo co nejplastičtější zachycení severokorejského totalitního režimu.

Každý ze sedmičky zpovídaných vedl s autorkou hned několik rozhovorů, ovšem do knihy se dostaly pouze některé z nich. Z důvodu bezpečnosti navíc musely být částečně upraveny a kráceny. V případě každého si však autorka vybírá jedno konkrétní téma, na něž se zaměřuje a jemuž se s respondentem věnuje do hloubky, další jsou pak zachyceny okrajověji a spíše jako doplněk. Ve všech případech se snaží zejména pochopit, jak vypadala severokorejská každodennost v závislosti na postavení daného člověka.

Mozaika osudů je velmi pestrá, jelikož zachycuje lidi napříč společenskými vrstvami a s rozdílným postavením. Mezi respondenty jsou lidé, kteří se narodili do lepších kruhů, ale v důsledku svých vlastních rozhodnutí (nebo přičiněním svých blízkých) se propadli na společenském žebříčku, stejně tak lidé pocházející z těch nejchudších poměrů, kteří každý den bojovali o přežití. Velmi různý je i způsob, kterým jednotliví respondenti nahlíží svůj život. Zatímco jedni jsou k režimu kritičtí, jiní jej vnímají neutrálně a bez větších emocí a ještě další nedovedou pochopit hloubku manipulace, jíž jsou v totalitní společnosti vystavováni. Autorka se snaží být co nejobjektivnější, ať už ve způsobu, jímž klade otázky, nebo ve svých reakcích na odpovědi, a to i v momentech, kdy jsou v rozporu s jejím vlastním světonázorem.

Každý z respondentů je nejprve stručně představen, aby čtenář získal aspoň marginální představu o tom, kdo hovoří. Autorka v krátkosti popisuje věk a rodinné zázemí svých respondentů včetně jejich společenského postavení a povolání, které hodně napovídají, jakou životní zkušenost bude dotyčný mít. Autorka se snaží postihnout společnost v co největší šíři a ukázat, jak přesně totalitní systém v zemi funguje, i to, jak se vyvíjí. Různí respondenti jsou totiž obeznámeni s různými aspekty života v Severní Koreji, takže jedni popisují nuzné podmínky v zapadlých vesnicích, každodenní boj o jídlo i absurditu vzdělávacího systému, který lidem neumožňuje vykročit z třídy, do níž se narodili, zatímco druzí představují fungování státu v prominentních kruzích a ve světle reflektorů. Obrázek, který vzniká, není úplný, je však nesmírně plastický.

Severní Korea je země, jejíž fungování si jen těžko umíme představit, a to bez ohledu na to, jestli příslušíme ke generaci narozené do svobodného světa, nebo jsme měli šanci prožít minulý režim. Jedná se totiž o zemi, která je dokonale izolovaná od okolního světa, což jí umožňuje posunout propagandu na úplně jinou úroveň. Výpovědi uprchlíků jsou tak jedním z mála způsobů, jak nahlédnout za oponu zdejšího režimu a poodhalit jeho specifika. Špitálníková se snaží v rámci svých rozhovorů zachytit především jednotlivé lidské příběhy a na jejich příkladu ukázat sílu manipulace, jíž stát udržuje režim v chodu a pod kontrolou. Místy je to velmi absurdní, často z toho mrazí, ale možná o to víc si uvědomíte, jak vděčni bychom měli být za svět, do nějž jsme se narodili a v němž máme to štěstí žít.