Kafka: Proces

Hudba: Antonio Maria Bononcini, Dietrich Buxtehude, Henryk Górecki, Carlo Gesualdo, Tarquinio Merula, Claudio Monteverdi, Modest Petrovič Musorgskij

Premiéra: 13. 6. 2019
Uvádění: Stavovské divadlo

Choreografie: Mauro Bigonzetti

Obsazení
Josef K. - Jakub Rašek / Giovanni Rotolo / Federico Ievoli
Ošetřovatelka - Alina Nanu / Miho Ogimoto / Ayaka Fujii
Novinová dívka - Kristýna Němečková / Kristina Kornová / Alice Petit
Advokát - Marek Svobodník / Danilo Lo Monaco
Pradlenka - Alexandra Pera / Nina Fernandes / Chihiro Sudo
Malíř - Francesco Scarpato / Patrik Holeček / Jonáš Dolník
Komisař - Matěj Šust / Ole Johannes Slåttebrekk
Policista - Paul Tudor Moldoveanu / Mathias Deneux / Robert Jerjen / Antonín Zdráhal

Délka představení: 1 h 25

Josef K. je zatčen, aniž by tušil, čím se vlastně provinil, takže je na místě pokusit se na to přijít. Bez vodítek vedoucích jakýmkoliv směrem je to však víc než obtížné. Baletní provedení Kafkova Procesu se nedrží důsledně románové chronologie a vypráví příběh po svém, skvěle však pracuje s temnou atmosférou nejistoty a postupným propadem hlavního hrdiny na samu hranici zoufalství.

Vizuální stránka inscenace vyvolává dojem starých noirových detektivek zkřížených s totalitním systémem. Všechno se nese v ponurých odstínech šedi a unifikované funkčnosti. Prostředí je nejčastěji tvořeno černobílými projekcemi nekonečných labyrintů chodeb a doplňováno prostými kusy kancelářského nábytku. Převládá prázdná scéna umožňující tanečníkům snadný pohyb po celém jevišti, nábytek bývá doplňován v průběhu rychlých přestaveb za oponou, zatímco se v předním plánu hraje. Kostýmy odkazují k úřednickému prostředí a zejména pro mužské tanečníky představují trochu výzvu, protože omezují rozsah pohybu. Choreografie s tím však počítá a přizpůsobuje se tomu.

Hudební složka není dílem jediného skladatele, nýbrž jedná se o kompozici několika skladeb z per klasiků. Člení balet na jednotlivé kapitoly s rozdílnými náladami, pomáhá stupňovat napětí, ovšem stejně tak umocňovat celkovou bezútěšnost. Jen výjimečně se objevují něžnější melodie, mnohem spíš je kladen důraz na ponurost, ostrost, v některých momentech až disharmonii probouzející nepříjemné pocity nejen v postavách. Některé ze skladeb jsou známější, jiné patří spíše do ranku nepříliš populárních. Choreografie nicméně velmi dobře pracuje s hudební dynamikou a kombinací dominantních sborových pasáží s jemnou romantickou melodičností.

Choreografie Maura Bigonzettiho kombinuje prvky neoklasiky s moderním tancem a je nesmírně zemitá. Stojí na až strojově přesných pohybech a jisté míře "robotičnosti", zároveň pracuje i se zvukovou složkou pohybu v podobě dupání nebo tleskání. Hromadné výstupy bývají velmi dynamické a vyvolávají dojem organizovaného chaosu. Jednotlivé pohyby jsou ostré a přesné, ocitají se až na hranici souboje. Duety se oproti tomu vyznačují spíše něžnou vláčností, napojením a symbiózou obou tanečníků. V kontrastu ke klasickému baletu choreografie následuje spíše principy conteporary, hodně figur je prováděných na zemi či v těsném sepjetí s podlahou, důraz je kladen na živočišnost, nikoliv eleganci.

Kafka: Proces je velmi intenzivní zážitek, který útočí na všechny smysly. Divák je vtahován hudbou i pohybem tanečníků a spolu s hlavním hrdinou se propadá stále hlouběji do beznaděje a bezvýchodnosti situace. V duchu kafkovské absurdity je poměrně náročné se v příběhu zorientovat, zároveň to však není bezprostředně nutné pro plný prožitek. Možná je dokonce lepší nesnažit se úplně rozumět tomu, co se odehrává, ale prostě se jen nechat unášet na vlně hudby a tance. Celkový zážitek je totiž pohlcující.