Po vcelku odpočinkovém létě znamenalo září návrat do pracovního procesu se vší parádou. Pomalu se tak dostávám zpět do tradičního kolečka nestíhání spojeného s probíhající divadelní sezónou. To ovšem neznamená, že bych se nesnažila udělat si čas na sebe, svoje blízké a svoje koníčky. Něčím si člověk ten pracovní zápřah kompenzovat musí.
Jelikož mám v září narozeniny, bylo na místě trochu slavení. Se ségrou jsme vyrazily na společnou večeři do restaurace Kamin na Vinohradech, která vaří tradiční kuchyni s moderním twistem a určitě ji můžu vřele doporučit. Po několika letech, kdy tvrdím, že to udělám, jsem se konečně taky podívala do Průhonic a prošla si zdejší zámecký park a po rekonstrukci jsem navštívila Průmyslový palác, který vypadá výborně a už se těším, až do zdejších prostor vyrazím na nějakou akci.
Už tradičně jsem trávila čas taky procházkami po Praze, byť počasí ne vždycky přálo, takže to bylo občas spíš potulování po parcích, abych rychle nafotila knížky a někam se schovala před hrozícím deštěm. I s ohledem na to, že počasí se bude zhoršovat, bude čas na čerstvém vzduchu čím dál vzácnější, ale já si nějak poradím. Bez trochy běhání nebo procházení by to nebylo ono.
V září odstartovala divadelní sezóna nejen pracovně, takže jsem pochopitelně musela vyrazit na nějaké to představení. Začala jsem Farářovým koncem v Národním divadle, což nebylo vyloženě špatné, ale ani dobré. Spíš dokonale zapomenutelné. V Hybernii měla premiéru nová, muzikálová verze Saturnina, která mě velmi mile překvapila. Měla bych drobné výhrady, jako celek se mi to však líbilo. Do Karlína jsem vyrazila na Ledové království, což nebylo špatné, ale na výpravný muzikál hodně chudé, navíc ne všechny herecké výkony mě okouzlily. A do ABC jsem zašla na Ježka, kterého jsem viděla už na premiéře a dostala chuť si ho připomenout. Rozhodně neztratil nic ze své kvality.
Na svoje poměry jsem viděla i docela dost filmů. Do kina jsem zavítala na Nolanovu Odysseu, a i když bych možná měla nějaké výhrady, jako celek to vlastně bylo výborné. V rámci movie clubu jsem potom zkoukla Milionáře z chatrče, kterého jsem viděla už před lety a chtěla si ho připomenout, jelikož je to vážně dobrý film, a Trainspotting, který si mě úplně nezískal, byť to nebylo špatné. A zvládla jsem dokoukat taky sérii Vyprávěj s názvem Osudy. Pomalu se blížím do finále seriálu, už mi chybí jen dvě série.
A ještě čtení. Dohromady jsem zvládla deset kousků, z toho jeden na posudek. Měsíc jsem zahájila dočítáním červencové losovačky Dobývání nebe, což bylo vlastně velmi dobré čtení, které otevírá řadu aktuálních otázek. Následoval Princův život, víceméně psychologický román, který na mě byl trochu překombinovaný, ale zároveň nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Díky čtenářskému klubu Světa knihy jsem přečetla Svědectví o životě v KLDR i Svědectví o životě v KLDR 2, což mi otevřelo dveře k poznání severokorejské každodennosti. A že to bylo mimořádně zajímavé. Do ulic Soulu jsem vyrazila s Podivuhodnou večerkou, milým příběhem o druhých šancích a drobnostech, které mohou měnit náš život. Podobné to bylo s Pátečním knihkupectvím, v němž každý údajně nalezne knihu, po níž v daný moment nejvíc touží. Doposlouchala jsem audioknihu Neklidný hrob, která mě trochu zklamala uspěchaným závěrem, ale získala si mě celkovou atmosférou. Podobně atmosférický a vlastně i temný byl román Přitažlivost pádu reflektující současné Irsko. A závěr měsíce už potom patřil romantice z baletního prostředí Broken Love, jíž by prospělo pár desítek stran ubrat, ale jako odpočinkové čtení to bylo fajn.
A jako už tradičně o všech knihách mluvím ve videu.
Žádné komentáře:
Okomentovat