Black Black Woods

Autor: Cirk La Putyka

Premiéra: 22. 9. 2016 (derniéra říjen 2019)

Uvádění: Jatka 78

Režie a choreografie: Jozef Fruček, Linda Kapetanea 

Hrají: Rostislav Novák ml., Rostislav Novák st. 

Délka představení: 4 h 30 

Cirk La Putyka představuje v prostoru pražských Jatek78 inscenaci, která je víc než co jiného zkouškou divácké trpělivosti. Trvá totiž více než čtyři hodiny a po většinu času se nese ve velmi pozvolném tempu, takže divák může mít potíže naplno se soustředit. Jednotlivé části představení nejsou právě nejkratší a při delším pozorování působí až monotónně. Tvůrci však inscenaci tímto způsobem budují zcela záměrně a umožňují divákům zaujmout k dění na jevišti jakékoliv stanovisko. V prvních zhruba dvou a půl hodinách je totiž dovoleno volně opouštět sál a zase se do něj vracet. Ve chvíli, kdy diváci začnou ztrácet koncentraci se tak mohou zvednout, občerstvit se a následně se zase vrátit. Druhá půle už se odehrává jako běžné divadelní představení s pevně zavřenými dveřmi, při němž není žádoucí prostor opouštět. Tempo i energie se výrazně mění a před divákem se najednou předestírá zcela nový zážitek. 

První část představení se skládá z několika různě dlouhých sekvencí, které na sebe víceméně navazují, ale zároveň se jedná o samostatné celky. Každá jednotlivá akce jako by připravovala prostor pro tu, která bude následovat a nějakým způsobem se k ní odkáže. Vždy se však jedná o velmi dlouhé celky, jejichž smysl pozorný divák rozklíčuje v prvních několika minutách a pak už záleží jen na něm, jestli se vydrží dívat do konce a zjistit, co bezprostředně následuje, nebo odejde. V podstatě se jedná o jednu velkou performanci, případně řadu performancí, které k tomu, aby mohly probíhat, ani nepotřebují diváka. Na jevišti se střídají oba dva herci, ale interakce mezi nimi je minimální. De facto jen existují na scéně vedle sebe, případně na sebe určitým způsobem reagují, ale nevstupují do skutečného vztahu. 

Druhá část dává od začátku tušit, že něco bude jinak. Mezi oběma herci totiž dochází k přímé interakci a mnohem více se akcentuje téma jistého mezigeneračního soupeření, které je sice patrné celou dobu, ale nyní se výrazně posílí. Oba muži, otec a syn, na sebe mluví, dotýkají se a v závěru jejich spor přeroste v otevřený boj. Inscenace dostává zcela nový náboj, zrychluje se a stává se divácky atraktivnější, ovšem zároveň nepříjemnější. Poprvé se totiž objeví velmi hlasitá a ne právě melodická hudba, mezi jevištěm a hledištěm navíc probíhá intenzivní energetická výměna. Usledovat celou druhou část, kdy nesmíte ze sálu odejít, je fyzicky i psychicky nesmírně vyčerpávající, přestože oproti první je výrazně kratší. 

Co je třeba ocenit především je výkon Rosti Nováka ml., který je neskutečně fyzicky náročný. Od úvodní scény, kdy si staví jeviště ze sádrokartonových desek, přes desítky úhlem napsaných vět a stavění hliněného trůnu až k závěrečnému boji ze sebe vydává maximum, fakticky se fyzicky ničí. Divák, který postupně sleduje všechny vyčerpávající činnosti, jimž se herce věnuje, trpí s ním, místy možná přemýšlí, proč by se člověk se zdravým rozumem do podobného experimentu pouštěl. Vzhledem k stupňujícímu se tempu inscenace a neustálému přepětí, fyzickému i psychickému, jemuž je Rosťa vystaven, je s podivem, že dokáže ze sálu odejít po svých. Podobně náročný, byť možná spíše psychicky než fyzicky, je i part Rosti Nováka st., který se svým synem na jevišti neustále soupeří, předvádí mu svou dominanci nebo se naopak podřizuje. 

Představení se skládá z jednotlivých střípků, které dohromady vytváří ucelenou, dobře pochopitelnou mozaiku, ale zároveň jsou zajímavé i samy o sobě. Herci na jevišti totiž předvádí různé způsoby pohybu - některé ryze účelové, jako třeba přesouvání desek nebo házení hlíny, jiné spíše s estetickým záměrem, například choreografii s míčem. Divákům je představeno i několik různých způsobů komunikace - od jednostranných monologů, které aktéři navzájem neslyší, přes podivnou, nesrozumitelnou hatmatilku až ke klasickému dialogu. Všechno, co se na scéně děje, však vzniká za jediným účelem. Zapůsobit na diváka a přimět ho zapojit se, byť jen na emoční úrovni. Každou jednotlivou akcí se navíc do stále větší hloubky akcentuje téma věčné mezigenerační rivality a nepochopitelného plýtvání. 

Black Black Woods jsou zajímavým divadelním experimentem, který prostřednictvím symbolů prezentuje složitost mezilidských vztahů s důrazem na vztah otce a syna a jeho různé fáze. Zatímco první, řekněme přípravná část, je sledem obrazů performativního charakteru, druhá je fyzicky i psychicky vyčerpávajícím bojem otce a syna, kteří se střetávají v přímé konfrontaci a sahají až na dno svých sil. Velké nároky jsou však kladeny rovněž na diváky, kteří se musejí vypořádat s proměnou temporytmu i energie a můžou zažívat až fyzické nepohodlí. V sále totiž neexistuje zřejmě nikdo, koho by inscenace nějakým způsobem nezasáhla.