Faust

Autor: Johann Wolfgang Goethe 

Překlad: Radek Malý 

Úprava: Jan Frič, Marta Ljubková, Jan Tošovský 

Premiéra: 15. 3. 2018 

Uvádění: Stavovské divadlo 

Režie: Jan Frič 

Obsazení 

Faust - Martin Pechlát 

Mefisto - Saša Rašilov 

Markéta, Helena, Baucis - Veronika Lazorčáková 

Hospodin, Homunkulus, Starost - Pavlína Štorková 

Zlý duch - Johanna Tesařová 

Starý Goethe, Filemón - Alois Švehlík 

Kancléř, Ředitel, Ariel - Eva Salzmannová 

Ministr, Vrchní nymfa - Alena Štréblová 

Wagner, Otec - Pavel Batěk 

Žák, Básník, Euforion, Poutník - Radúz Mácha 

Císař - Jiří Suchý z Tábora 

Délka představení: 3 h 20 

Saša Rašilov (Mefisto) a Martin Pechlát (Faust)

Goethův Faust patří k inscenačním oříškům, a proto se na českých jevištích neobjevuje nijak často. Tvůrci Národního divadla v čele s režisérem Janem Fričem se však rozhodli tuto výzvu přijmout a představit Fausta divákům na jevišti Stavovského divadla ve zcela nové podobě jako hru o aktuálních společenských problémech a pokušeních, jimž jsou lidé vystaveni. Kladou si otázku, do jaké míry je Faust naším současníkem a s čím by se musel potýkat, kdyby se ocitl v našem světě. Tato idea je sice velmi pěkná, bohužel však na scéně nefunguje. Tvůrci jako by se nemohli rozhodnout, do jaké míry chtějí hru aktualizovat a do jaké se držet jisté romantické opulentnosti a patosu, takže výsledná inscenace zůstává kdesi na pomezí a představuje pelmel stylů a přístupů, které nedrží pohromadě. 

Vzhledem k rozsahu hry byla nutná řada škrtů a dalších změn. Režisér Jan Frič ve spolupráci s dramaturgy Martou Ljubkovou a Janem Tošovským Goethovo drama výrazně zkrátili, vyškrtali některé epizody a dokonce si pohráli i se scénosledem. Například autorova předmluva o divadle byla umístěna zhruba do třetiny druhé půle. Jinak však děj běží víceméně chronologicky. Výrazně seškrtány byly rovněž postavy, takže některé chybí úplně a jiné jsou nahrazovány příslušníky anonymního davu, který Fausta doprovází, kamkoliv se hne. 

Podle slov samotného Goetha má být Faust velkolepou podívanou, nad níž diváci oněmí úžasem. Tvůrci se snažili toho dosáhnout monstrózní scénografií, jíž dominuje kamion umístěný na točně. V první půlce figuruje jako dopravní prostředek, díky němuž se Faust s Mefistem přemisťují z místa na místo a od jednoho pokušení k druhému, ve druhé potom slouží spíše jako kulisa demonstrující úpadek a zmar Faustova putování a přeneseně i celého světa. Po pauze je totiž kamion převrácen na bok, kabina odtržená od přívěsu a všude kolem se povalují trosky a nepořádek. Dalo by se říci, že scénografie docela dobře koresponduje s tématem jednotlivých částí představení, protože zatímco v první půli je ústřední Faustova cesta za poznáním, v té druhé je to jeho postupný úpadek a smrt. 

Scénografie slouží ideje tvůrců poměrně slušně, o poznání horší je to s uchopením jednotlivých postav i jejich hereckým ztvárněním. Herci totiž působí na scéně poněkud ztraceně a místy se zdá, že nevědí, co vlastně mají hrát. Zvlášť patrné je to u Fausta a Mefista, kteréžto postavy prochází celým dějem. Marek Pechlát ztvárňuje Fausta jako člověka, který neví, co vlastně chce. Na začátku je to muž zklamaný životem a bažící po vědění, v průběhu představení se však mění v jakousi figurku ovládanou pudy, která se přesouvá z místa na místo a už dávno zapomněla, co bylo spouštěčem jejího putování. Ještě horší je to s Mefistem Saši Rašilova, který od počátku působí jako úlisný svůdce, který dokáže okouzlovat příjemnými řečičkami, ale sám v ně nevěří. Postrádá zlomyslnost, lstivost i jakoukoliv hloubku. Je to prostě jenom trochu podivný a trochu směšný mužík, který strašně chce svést Fausta na scestí, ale zdá se, že neví, jak na to. 

Faust ve Stavovském divadle je zajímavým pokusem o aktualizaci klasického textu a jeho představení současným divákům, působí však rozpačitě. Inscenační klíč byl zvolen dost nešťastně, protože představení je nekonzistentní, děj skáče z místa na místo, střídá civilní pojetí s nadneseným patosem a zanechává za sebou pouze chaos. Monumentální scénografie doplněná kouřem, barevným světlem a hudbou dokáže zaujmout a v mnohém odpovídá Goethovým velikášským představám, zbytek inscenace se však potácí kdesi mezi megalomanskou show a komorním psychologickým dramatem a divák si není jist, co tvůrci myslí jako nadsázku a co pojímají vážně. Celek tak působí nehotově a zmatečně. Pokusy o modernizaci klasiky jsou jistě chvályhodné a mohou dopadat velmi dobře, tenhle se však bohužel nepovedl.