Idiot

Autor: F. M. Dostojevskij

Dramatizace: Věra Mašková a Pavel Khek

Uvádění: Divadlo Rokoko

Premiéra: 10. 3. 2018

Režie: Pavel Khek

Obsazení

Kníže Lev Nikolajevič Myškin - Aleš Bílík

Parfen Semjonovič Rogožin - Jiří Hána

Nastasja Filippovna Baraškovová - Nina Horáková

Ivan Fjodorovič Jepančin - Milan Kačmarčík

Jelizaveta Prokofjevna Jepančinová - Stanislava Jachnická

Aglaja Ivanovna - Petra Tenorová

Adelaida Ivanovna - Anna Theimerová

Alexandra Ivanovna - Tereza Krippnerová

Gavrila Ardalionovič Ivolgin - Michael Vykus

Generál Ivolgin - Zdeněk Dolanský

Lebeděv - Viktor Dvořák

Afanasij Ivanovič Tockij - Vilém Udatný

Délka představení: 2 h 40

Aleš Bílík jako kníže Myškin

Svět bez perspektivy. Svět, v němž se dobrota a láska nemají šanci prosadit. V nejnovější inscenaci divadla Rokoko Idiot, dramatizaci románu F. M. Dostojevského, před diváky předstupuje panoptikum zvrácenosti. Každá z postav je nějakým způsobem pokřivená, každá ať už mimoděk nebo s plným vědomím ničí lidi okolo sebe. Na scéně se skládá mozaika rozmanitých lidských osudů, která v divákovi zanechává pocit bezútěšnosti.

Ústředním prvkem scény jsou dvě šikmo postavené stěny, které se uzavírají v ostrém úhlu a evokují roh místnosti. Levá stěna z větší části sestává z posuvných panelů, které jsou v řadě scén nahrazeny průsvitnými zrcadly, v nichž se odráží jednotlivé postavy, ale rovněž se za nimi zobrazují jejich úzkosti, strachy i zhoubné vášně a představy. Veškeré interiéry zůstávají v náznaku a velmi rychle se mění přesunem temně tyrkysového nábytku. Ponurou atmosféru ještě umocňuje povětšinou chladné svícení a scénická hudba, v níž nejčastěji melancholicky zaznívá klavír.

Režisér Pavel Khek od počátku nastavuje neradostný tón, když představení otevírá naprostou tmou a vzlykotem. Vteřiny přechází v minuty a pláč se stupňuje, načež pozvolně přechází v dialog a scénu zaplaví slabé šedé světlo. Dramatizace Věry Maškové zahajuje příběh na jeho konci, nejprve ukazuje důsledky a teprve zpětně převypráví příčiny, jež k nim vedly. Divák je tak od počátku postaven před skutečnost, že příběh, který se mu představí, nemůže skončit šťastně. A v následujících minutách naplno prožívá utrpení postav.

Aleš Bílík a Jiří Hána (Rogožin)

Dostojevského charaktery se vyznačují hloubkou, kterou je velmi obtížné zachytit. V chování všech se objevují drobné nuance vypovídající o jejich povahách, v každém jednom hrdinovi je však zakořeněn jistý druh zvrácenosti. Zdánlivě bez poskvrny zůstává pouze kníže Myškin, jehož pravý charakter se odhalí až v samotné závěru hry a jež dokonale vystihuje jeho poslední replika - "jen bůh ví, co se skrývá v myslích slabochů."

Kníže Myškin Aleše Bílíka je ukázkový dobrák, jehož bezelstnosti nahrává už sám jeho chlapecký zjev. Bílík obdařuje svého Myškina bezuzdnou naivitou a dobrotou. Dokáže se horečně nadchnout pro sebemenší banalitu a tónem hlasu i gesty projevuje své nadšení. Brilantně zvládnuté jsou rovněž Myškinovy záchvaty, při nichž se Bílík kácí ze své plné výšky přímo na zem a bezmocně sebou škube. Myškinova dobrota je však ve své podstatě až nepříjemná a postupně ho okrádá o divácké sympatie, protože Myškin se sice touží vždycky zachovat správně, ale právě tím nejvíce škodí. Velmi protikladnou postavu k Myškinovi ztvárňuje Jiří Hána jako Rogožin. Působí jako bezskrupulózní muž pohrdající celým světem, který však hluboce miluje a právě láska je jeho největší slabostí. Hánův Rogožin působí chvílemi jako násilník a chvílemi jako milenec, přičemž tyto dvě jeho tváře se často střídají a snadno přechází jedna v druhou.

V pro sebe neobvyklé poloze se představuje Viktor Dvořák jako Lebeděv. Úlisný a podlézavý psíček, který je však potenciálně velmi nebezpečný, protože disponuje informacemi, jež by mít neměl. Dvořák využívá podlézavý, až úlisný tón hlasu a jeho tvář neustále zdobí poněkud potměšilý škleb, který už sám o sobě vzbuzuje hluboké nesympatie. Svým vlastním zvráceným způsobem je však Lebeděv poměrně kladnou postavou. Vyznačuje se totiž jistým druhem upřímnosti, s níž otevřeně přiznává, co je zač, a nesnaží se to skrývat.

Nina Horáková jako Nastasja Filipovna

Ženské polovině obsazení jednoznačně dominuje Nina Horáková coby Nastasja Filippovna, žena znuděná životem a vyžívající se ve svém sladkobolném postavení dobrovolné mučednice. Horáková vtrhává na scénu jako kalamita. Mluví výsměšně a arogantně, nebojí se rozmáchlých gest a celou dobu působí jako femme fatale, jíž se všichni ostatní koří. Pouze chvílemi a v náznacích dává znát zranitelnost, čímž propůjčuje své postavě hloubku. Svůj protiklad nachází v Aglaje Ivanovně Petry Tenorové. To je jemná, sečtělá dívka pohrdající lidskou nízkostí, která však dokáže hluboce milovat a trápit sama sebe i okolí nepřiznanými city. Tenorová dokáže ve svých výstupech ovládnout jeviště, v konfrontaci s Horákovou však přeci jen zůstává poněkud v pozadí. Její přerod ze šťastně milující ve zlomenou ženu je však nesmírně působivý.

Idiot je především ukázkou rozličných druhů lidské zvrácenosti a důkazem, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Nese s sebou velmi aktuální, byť velmi pochmurné poselství o tom, že v dnešním světě nemají pravda a láska šanci zvítězit nad lží a nenávistí.