Její pastorkyňa

Autor: Gabriela Preissová

Premiéra: 16. 9. 2016

Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Martin Františák

Obsazení

Kostelnička - Dagmar Havlová Veškrnová

Jenůfa - Tereza Terberová

Laca - Tomáš Dastlík

Števa - Marek Lambora

Rychtář - Pavel Rímský

Rychtářka - Naďa Konvalinková

Stařenka - Carmen Mayerová

Stárek - Denny Ratajský

Selka Kolušina - Andrea Elsnerová

Barena, služka - Vendulka Křížová

Jano, pasák - David Steigerwald

Karolka - Iva Vejražková-Holubová / Šárka Vaculíková

Délka představení: 2 h 30

Inscenovat české realistické drama je u nás poměrně populární, přestože se jedná o hry více jak sto let staré. Jejich umisťování na repertoár dává jasně tušit, že nám stále mají co říct, některé jsou až bolestně aktuální. V Divadle na Vinohradech uvádějí Její pastorkyni především jako drama o mezilidských vztazích a jejich povrchnosti, pocitech hrdosti a viny, potřebě ukazovat okolí líbivé pozlátko bez ohledu na to, jak nepěkná je skutečnost.

Preissová svoji hru psala především jako kritiku pokrytecké morálky české vesnice, která ženám a mužům měří dvojím metrem a drobné prohřešky odpouští pouze té silnější polovině lidstva. V takových podmínkách je nemanželské dítě velkým problémem a jasným uzavřením cesty k slibné budoucnosti. Přestože podobný případ už dnes nikoho nepohoršuje, pokrytectví ve společnosti zůstává a možná ještě narůstá. Každý se žene za vlastním prospěchem, nikdo nechce ukázat slabost a nikdo otevřeně nepřizná, že se v něčem spletl. Zachovat zdání ideálnosti je mnohem důležitější než skutečně dosáhnout ideálu. Právě díky tomu k nám Její pastorkyňa i po víc jak sto letech promlouvá a nabízí nové otázky k zamyšlení.

Ve Františákově inscenaci jsou akcentovány především mezilidské vztahy, které stojí na počátku všeho. Na jedné straně stojí Jenůfka, mladá zamilovaná dívka, které už dal život zabrat, ale přesto se z něj stále těší, a Kostelnička, která ji vychovala jako vlastní, přestože je pouze její macechou, a která si na dívce a její bezúhonné pověsti nesmírně zakládá. Na straně druhé pak stojí vesničani se svými představami o správném životě a kopou předsudků vůči oběma ženám. Zásadní pozornost je věnována rovněž milostnému konfliktu dvou nevlastních bratrů - Lacy a Števy, kteří oba mají zájem o Jenůfu, ovšem každý z jiného důvodu, a dívka dává otevřeně přednost pouze jednomu z nich.

Vzhledem k tomu, že inscenace je založena na mezilidských vztazích a vzájemné komunikaci, hrají velmi podstatnou roli herecké výkony. Vynikající je Tereza Terberová v titulní roli Jenůfy. Hraje ji velmi procítěně a výborně se jí daří budovat vývoj postavy od naivní, bláznivě zamilované dívenky, přes utrápenou, ale svým způsobem šťastnou svobodnou matku až po nevěstu plnící přání druhých, která si však uvědomuje, co je v životě nejdůležitější. Emočně velmi silné jsou především scény Jenůfina truchlení nad ztraceným dítětem, v nichž Terberová celým tělem dává najevo svůj žal a smutek.

Druhá výrazná postava dramatu je Kostelnička v podání Dagmar Havlové. Ta se však na rozdíl od Terberové drží emočně velmi zkrátka a ve většině případů z ní nic nevyzařuje. City, které dává najevo, působí hraně a místy dokonce přehnaně. Havlová sice mluví o důstojnosti, která je pro její postavu nade všechno důležitá, ale nijak ji nevyzařuje. Emoce, které zobrazuje, se navíc skoro nepromítají do výrazu jejího obličeje, který zůstává kamenný a jen občas jím proletí grimasa, jež však spíš než žalostně působí komicky. Celkově se zdá, že Havlová by si velmi přála zahrát Kostelničku jako složitou, mnohovrstevnatou postavu, ale vychází jí z toho plytké a povrchní cosi, co narušuje divácký zážitek, protože divák před sebou vnímá spíš bývalou první dámu než postavu Kostelničky.

Dobře ztvárnění jsou oba bratři. Števa Marka Lambory je mladý floutek, který to přehání s pitím a má panickou hrůzu z odpovědnosti, před níž utíká, jak jen může. Jeho city k Jenůfě jsou velmi povrchní, založené na její pěkné tvářičce, nijak se nezajímá, co je pod povrchem. Je ukázkou nevybouřeného mládí, které neví, co chce, a snad právě proto se dostalo do problémů, s nimiž si neumí poradit, a před nimiž se schovává. Laca Tomáše Dastlíka je oproti tomu osudem zkoušený muž, který často působí rezignovaně a bez vůle cokoliv na svém postavení změnit. Přijímá vše, co mu život nabízí s jakousi odevzdaností, což se projevuje na jeho celkovém postoji, tónu hlasu i rychlosti řeči. Když se pokusí vzít věci do vlastních rukou, obrací se proti němu. Postava Lacy má v sobě zvláštní tragiku, zároveň je to však i jeden z mála charakterních vesničanů, který nestřídá své názory a zůstává věrný vlastnímu přesvědčení v každé situaci.

Její pastorkyňa je v mnoha ohledech klasickou inscenací, která neexperimentuje s obsahem ani formou. Přesto je poměrně věrnou výpovědí o naší společnosti a jejích nešvarech. Má jisté rezervy, a to především v obsazení některých rolí, už jen kvůli hereckému výkonu Terezy Terberové však rozhodně stojí za vidění.