Autor: Jiří Voskovec a Jan Werich
Dramaturgie: Dora Viceníková
Premiéra: 16. září 2013
Uvádění: Divadla Na Zábradlí
Režie: Jan Mikulášek
Obsazení
Jiří Voskovec - Václav Vašák
Jan Werich - Jiří Vyorálek
Zdenička - Anežka Kubátová / Gabriela Mikulková
Délka představení: 2 h 30
Voskovec a Werich - dvojice legendárních klaunů, která stála u zrodu Osvobozeného divadla. Druhá světová válka je oba přinutila emigrovat do Spojených států, odkud se sice vrátili společně, ale následný politický vývoj je rozdělil. Zatímco Jiří Voskovec dal přednost životu za oceánem, Jan Werich se rozhodl v republice zůstat a vyrovnat se s novým režimem, jak mohl nejlépe. Jejich jediným komunikačním prostředkem se stala korespondence. Desítky a desítky dopisů putující z jednoho konce bipolárního světa na druhý a alespoň trochu přibližující nesnadné životy obou přátel.
Inscenace Korespondence V+W má velmi dokumentární charakter. Text je sestaven z autentických pasáží dopisů Voskovce, Wericha a Werichovy ženy Zdeňky a mapuje jejich životní osudy od 50. let do smrti. Nachází se v nich místa sršící jemným humorem a životním optimismem stejně jako části prodchnuté pesimismem a beznadějí. Bezstarostní klauni, kteří za první republiky bavili celou Prahu, se postupně proměňují v životem unavené muže, které život zklamal a okradl o iluze. Velmi dobře to lze vnímat především v postavě Wericha.
Scéna je poměrně úsporná, ale nápaditá. Vlastně se jedná o bílý pokoj vybavený několika stoly, židlemi, světly a dveřmi. Ne všechno však stojí na zemi, jak by člověk očekával. Nábytek je připevněn i ke stěně nebo stropu, což v divácích evokuje pocit jakéhosi na hlavu postaveného světa, světa proměněného, nestálého a nejistého. Scéna tak perfektně vystihuje atmosféru doby, v níž Voskovec s Werichem a nejen oni po válce žili. Kostýmy jsou velmi jednoduché - oba muži na sobě mají po celou dobu oblek, Zdenka se několikrát převlékne. Klaunská minulost Voskovce s Werichem je připomenuta jejich nabílenými tvářemi, černé rtěnky však dávají jasně tušit, že doba klauniád už minula.
Celá výtvarná stránka se drží v černobílém duchu, jen občas do ní pronikne červený element, ať už se jedná o část kostýmu nebo rekvizitu. Tyto červené prvky jsou vybočením z atmosféry, něčím, co k ani jednomu z mužů tak úplně nepatří, ale přesto se to objevuje v jejich životech.
Ocenit je třeba herecké výkony. Jak Václav Vašák tak Jiří Vyorálek jsou typově zvoleni výborně. Vašákův Voskovec je bezstarostným klaunem žijícím americký sen za velkou louží, Vyorálkův Werich pak muž odevzdaně přijímající rány a nemající sílu ani vůli se jim bránit. Zdenka Gabriely Mikulkové je žena milující svého manžela, která po jeho boku ochotně snáší rány osudu a snaží se být mu nablízku, přestože jejich vztah postupně ochládá.
Vzdálenost, která oba přátele dělí a komplikovanost jejich komunikace je naznačena především tím, že spolu na jevišti neinteragují. Píšou si a tím pádem spolu vedou jistý druh dialogu, za celou dobu si však nepohlédnou do očí ani se nedotknou (snad s výjimkou krátkého momentu v druhém dějství). Vzdálenost mezi nimi postupně narůstá a korespondence řídne až do momentu, kdy jeden z nich navždy oněmí...
Korespondence V+W je působivým obrázkem života v bipolárním světě. Přestože jde do jisté míry o životopisy Voskovce s Werichem, celková dobová atmosféra dopisy jasně prosakuje. Inscenace představuje momenty radosti i smutku, naděje i zmaru, přitom se však celou dobu obratně vyhýbá patosu. Jedná se o nevšední umělecký zážitek s precizními hereckými výkony zvládnutý po všech stránkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat