Krvavá svatba


Autor: Federico García Lorca 
Překlad: Vladimír Mikeš 

Premiéra: 16. března 2017 (derniéra červen 2019)
Uvádění: Stavovské divadlo 

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) 

Obsazení 
Matka - Taťjana Medvecká 
Nevěsta - Pavlína Štorková 
Leonardova žena - Tereza Vilišová 
Tchyně - Johana Tesařová 
Služka - Pavla Beretová 
Sousedka - Eva Salzmannová 
Děvčátko - Anna Fialová 
Luna / Mrtvá matka nevěsta - Soňa Červená 
Smrt - Saša Rašilov 
Leonardo - Filip Kaňkovský 
Ženich - Patrik Děrgel 
Otec nevěsty - David Prachař 
Mrtvý otec ženicha - Csongor Kassai 
Mrtvý bratr ženicha - Radúz Mácha 
Mrtvý otec Leonarda - Jan Bidlas 
Mrtvý bratr Leonarda - Matyáš Řezníček 

Délka představení: 2 h 15 

Španělská vesnice mezi vinicemi, kde čas plyne svým vlastním tempem a tradice ani staré křivdy neumírají. Krevní msta je stále živá, v důsledku čehož jsou ženy často odkázány samy na sebe, vrženy do světa, v němž si musí nějak poradit. Aby přežily, opíjí se vlastními představami a krásnými sny a doufají, že realita je mile překvapí. Obvykle se však dočkají zklamání. 

Lorcovo drama je v českém kontextu velmi obtížně uchopitelné především kvůli rozdílné mentalitě, kterou naše dva národy mají. Ohniví Španělé se svou výbušnou povahou se ani trochu nepodobají českým "smějícím se bestiím", které o všem diskutují u piva, ale skutek utek. Režijní duo SKUTR se proto rozhodlo jít poněkud jinou cestou a místo španělské tragédie o krevní mstě vytváří velmi lyrizovaný scénický obraz propojený s našim prostředím zejména díky tradičním lidovým písním. 

Prostředí, do nějž je inscenace zasazena, není konkretizováno. Může se jednat o španělskou stejně jako o moravskou vesnici. Vše se nese ve velmi baladickém duchu, atmosféra se přerozuje z minuty na minutu a napětí průběžně graduje. V první části všude vládne slunná, veselá atmosféra, čehož se dosahuje poměrně ostrým svícením a především zářivě žlutými ženskými kostýmy, které navozují pozitivní pocity. Tato prosluněnost se však s postupem dějství vytrácí a láme se v průběhu svatby. Druhá polovina inscenace je o poznání ponuřejší, místy téměř snová. Přechází se do chladně modrých tónů, které od počátku naznačují, že na probíhajícím dění nebude nic veselého. 

Co je v inscenaci akcentováno především je rozdělený svět mužů a žen. Na jedné straně muži se svými věčnými bitkami a noži, na druhé straně ženy, jimž ze života zmizela radost, ale které pečlivě opatrují hroby svých nejbližších a udržují jejich památku. Rovina konfliktu je vystavena tím, že režie přidává do příběhu několik němých postav - mrtvé manžely a syny, kteří jsou neustále přítomní, jako tiší fantomové přihlížející dění, již však nemají žádnou moc zvrátit osud a jsou nuceni trpně čekat, až se k nim připojí jejich další příbuzní. Posílena je rovněž postava Smrti, která získává mužskou tvář a je stále přítomným svědkem vyčkávajícím, kdy přijde jeho chvíle. 

Textová rovina inscenace je maximálně okleštěna ve prospěch hudby a poměrně stylizovaného pohybu. Vše, co není přímo vysloveno, se odehrává v náznacích za doprovodu hudby prostřednictvím tance či jinak organizovaného pohybu po scéně. Všechny klíčové, snad dokonce osudové momenty se odehrávají beze slov, čímž se nesmírně zintenzivňují. Vším navíc prostupuje folklórní hudba a zpěvy, někdy možná až trochu moc, protože herci mají místy problém své party čistě a výrazně uzpívat. 

Mluvit o jednotlivých hereckých výkonech je v tomto případě poněkud problematické, protože se jedná o kolektivní dílo, z nějž prakticky nevybočují žádné individuality. Jednou z řídkých výjimek je Taťjána Medvecká jako Matka, která se zdá být matkou rodu celé vesnice a tou, která ovládá dění, ač jí prokluzuje mezi prsty. Ve svých zpěvních partech zaujme rovněž Anna Fialová, a to zejména svou příjemnou barvu hlasu a čistým, přesným projevem. 

Krvavá svatba není ani tak klasickou činohrou jako spíše baladicky laděným tvarem sklouzávajícím k pohybovému divadlu. Jedná se o velmi neotřelé pojetí Lorcova textu, které se jej snaží přiblížit našim divákům, což se výborně daří. Ač jde o počin na jevišti Stavovského divadla spíše neobvyklý, rozhodně stojí za vidění.

Žádné komentáře:

Okomentovat