Manon Lescaut

Autor: Vítězslav Nezval

Premiéra: 11. 2. 2016

Uvádění: Národní divadlo

Režie: Daniel Špinar

Obsazení

Manon Lescaut - Jana Pidrmanová / Pavlína Štorková

Des Grieux - Patrik Děrgel / Vladimír Polívka

Tiberge - Radúz Mácha

Duval - Vladislav Beneš

Duvalův syn - Petr Šmíd / Matyáš Řezníček

Modesta - Lenka Zbranková

Délka představení: 1 h 35

Příběh osudové lásky Manon Lescaut a rytíře Des Grieux, kterou nedokáže zničit ani zrada či smrt, vstupuje na jeviště Národního divadla vůbec poprvé. Pod režijním vedením Daniela Špinara vznikla monumentální podívaná, která sází především na výtvarnou stránku a herecké výkony.

Špinar podrobil Nezvalovu hru řadě škrtů, které sice podstatně zrychlily tempo, zároveň však inscenaci uškodily. Divákovi se dostane velmi zkratkovité verze příběhu osudové vášně mezi dvěma mladými lidmi, kde řada motivací je pouze naznačena, přeskakuje se ze scény do scény, a to často bez pořádného vysvětlení. Lidé neznalí příběhu tím mohou být přinejmenším zmatení. Spokojeni však nejspíš nebudou ani znalci, protože bohužel nedostanou šanci naplno si vychutnat poetiku Nezvalova jazyka.

Velmi podstatnou roli hraje výtvarná složka. Scéna se několikrát promění a pokaždé vytvoří nový, působivý obraz. Ať už jde o uměleckou galerii, kde vedle sebe na zdi visí biblický výjev zřejmě s posledním soudem a obscénní malba Gustava Courbeta s příznačným názvem Původ světa, nebeská ložnice, kam se milenci uchylují, aby našli soukromí, či neurčitý prostor s ohromnou průrvou ve zdi, která má snad značit rozpad jejich světa. Na jednu stranu je to pastva pro oči, na druhou stranu však občas lehce hraničí s kýčem - třeba už zmiňovaná nebeská ložnice je poněkud přehnaná.

Z kostýmů nejvíce vyniknou šaty Manon, které dokreslují její psychologický vývoj, byť jen naznačený. Z dívenky v růžových šatečkách se nejprve stává milenka vznášející se na obláčku štěstí v příznačně nebeských šatech a následně prospěchářka v róbě se vzorem bankovek, která se v závěru zcela odhalí jen ve spodním prádle. Des Grieux se do Manon zblázní jako nadšený budoucí duchovní v obleku se vzorem křížů, vychutnává si její lásku v nebeském obleku ladícím s jejími šaty, ale nakonec skončí celý v černém, snad paralele k jeho životním zklamáním. Za zmínku snad ještě stojí až klaunsky pestrý oblek Duvala mladšího a celočerné oblečení statistů.

Herecká složka inscenace musí být dost výrazná, aby korespondovala s opulentní nádherou scény, přesto herci občas působí na jevišti trochu ztraceně. Vynikající výkony předvádí především oba představitelé hlavních rolí - Jana Pidrmanová a Patrik Děrgel.

Manon Jany Pidrmanové je zpočátku roztomilá naivka plně oddaná Des Grieuxovi a ne si zcela vědomá svého kouzla. Postupem času se však mění v koketu prahnoucí po zábavách, která neváhá muže využívat pro vlastní prospěch a jakousi zranitelnost ukazuje pouze před Des Griuexem, který jí zcela podléhá. V závěrečné scéně se pak obloukem vrací ke své původní zranitelnosti, byť naivity v ní nezůstane ani trochu.

Des Grieux v podání Patrika Děrgela je mladík na emocionální houpačce. Nejprve naivní budoucí kněz poprvé okouzlený ženou, postupně muž jdoucí si za svým, který však nedokáže odolat kouzlu své milenky a vrátí se k ní, ať ho zradí kolikrát chce.

Oba hlavní představitelé jsou velmi expresivní a provádějí až přehnaná gesta, jimiž se snaží podtrhnout své repliky. Ostatní herci jsou podstatně civilnější, ale ani nemají mnoho prostoru, na němž by se mohli předvést. Do toho je téměř každé scéně přítomna řada statistů, kteří se po sobě různě plazí a dokonce svlékají, což místy působí velmi obscénně a nepatřičně.

Špinarova Manon Lescaut je především úchvatnou vizuální podívanou s precizními hereckými výkony, z níž se však vytrácí intimita komplikovaného vztahu mladých lidí svazovaných okolnostmi. Jedná se o sled do detailu propracovaných obrazů, které však slavný milostný příběh líčí velmi zkratkovitě a připravují tak diváky o možnost naplno si vychutnat osudovost Manoniny a Des Grieuxovy vášně i Nezvalových veršů.