Paní Warrenová

Autor: G. B. Shaw

Překlad: Břetislav Hodek

Úprava: Ladislav Smoček

Premiéra: 6. 11. 2014 (derniéra listopad 2017)

Uvádění: Činoherní klub

Režie: Ladislav Smoček

Obsazení

Paní Kitty Warrenová - Ivana Chýlková

Vivie, její dcera - Zuzana Stavná

Sir George Crofts - Tomáš Jeřábek

Praed - Honza Hájek

Pastor Samuel Gardner - Petr Křiváček

Frank, jeho syn - Vojta Kotek

Délka představení: 2 h 10

Každý z nás touží po pohodlném životě a aspoň špetce uznání od našich blízkých. Ne vždy se nám ho však dostane, nemluvě o tom, že perspektivy různých lidí se mohou dost výrazně lišit - to, co jeden ocení, druhý odsoudí. Ladislav Smoček v Činoherním klubu uvádí inscenaci o otázkách morálky, právu chybovat a právu soudit.

Vivie Warrenová je mladá vzdělaná žena, pro niž je její mozek vším, a univerzitní studium považuje za vrchol svého světa. Opovrhuje příslušníky své společenské vrstvy, kteří pro peníze nikdy nemuseli ani hnout prstem, aniž by si uvědomovala, že i její pohodlný život někdo zaplatil. S matkou se téměř nezná, protože spolu tráví jen pravidelných několik týdnů v létě. Tato žena je pro ni stále tak trochu zahalena tajemstvím, jehož rouška se však začne postupně poodkrývat a Vivie tak konečně dostane šanci poznat, kdo její matka ve skutečnosti je.

Ladislav Smoček využil Shawovu hru a přenesl ji do polohy odlišné od originálu. Svoji Kitty Warrenovou proměňuje z luxusní bordelmamá v manažerku řetězce komfortních hotelů, která má čuch pro obchod a nikdy neprovedla nic nečestného. Snad si jen za obchodního partnera nezvolila právě nejlepšího člověka. Její dcera pak získává morální zásady hraničící až s absurditou. Proti matčinu podnikání vlastně nic nemá, ale nedokáže přenést přes srdce fakt, že se do pozice nevypracovala jen tak, sama od sebe, ale v počátcích přijala finanční injekci od movitého muže. Za to, že se Kitty Warrenová rozhodla kdysi využít příležitosti, jí teď její dcera opovrhuje. Kitty se tak stává takřka tragickou hrdinkou odvrhovanou těmi, na jejichž názoru jí nejvíc záleží.

Inscenace je zasazena zhruba na přelom dvacátých a třicátých let minulého století, což se dá poznat především z oblečení. Divák navíc snadno nabude dojmu, že před ním ožívá stará sépiová fotografie, protože veškeré kostýmy, kulisy i rekvizity (až na drobné výjimky) jsou v zemitých odstínech hnědé a šedé občas narušené světlým akcentem. Scéna je velmi jednoduchá, po většinu času se na ní objeví sotva pár kousků nábytku. Kostýmy s ní perfektně korespondují, protože si zachovávají čisté linie a nekomplikované střihy s minimem ozdob.

Herecky nejzajímavější je Vojta Kotek v roli pastorova syna Franka. Je to floutek zvyklý žít na vysoké noze, což si ovšem nemůže dovolit. Jeho jedinou šancí je tak výhodný sňatek. Flirtuje s Vivie i její matkou a každou příležitost se snaží vymačkat do poslední kapky, přičemž ho nikdy neopouští lehce sarkastický humor. Kotek hraje s lehkostí a baví tak sebe i diváky.

Ústřední ženskou dvojici - tedy Kitty Warrenovou a její dceru Vivie - ztvárňují Ivana Chýlková a Zuzana Stavná. Chýlková si s rolí poradila dobře. Dokáže vystihnout její jednotlivé polohy od koketování si užívající ženy po zlomenou matku, její projev je však místy až příliš civilní a divák se neubrání dojmu, že herečka poněkud vypadává z role. Zuzana Stavná se víceméně drží jediné polohy ženy s až přehnaným smyslem pro morálku. Její závěrečný výstup budí dojem trochu trucovitého dítěte, které si stojí za svým, i kdyby nemělo pravdu. Dosti iritující je pak slovenský přízvuk, který herečce čas od času ujede.

Zbylí tři pánové už jenom pomáhají k dokreslení atmosféry. Nejvýraznější z nich je Tomáš Jeřábek, který ztvárňuje až psychopatického Croftse jednajícího bez skrupulí a jen pro vlastní prospěch. Měl to štěstí dobře se narodit, čehož bez váhání využívá, aby si dopřál vše, po čem zatouží. A pokud to nemůže dostat, bez milosti zraňuje.

Paní Warrenová je především hrou o lidských rozhodnutích a o tom, jak mohou ovlivnit život náš i našeho okolí. Je o názorových střetech, nepochopení a netoleranci. Satirický nádech a nadhled, který jí vtiskl Shaw, se ve Smočkově inscenaci rozplývá a zůstává jen podivná pachuť životních zklamání z toho, že lidé, pro něž jsme se snažili udělat svět hezčí, o náš dar vlastně nestojí.