Markéta Lazarová

Autor: Vladislav Vančura 

Adaptace: Věra Mašková 

Premiéra: 16. 11. 2013 (derniéra květen 2015)

Uvádění: Divadlo ABC 

Režie: Pavel Khek 

Obsazení 

Markéta - Veronika Kubařová 

Mikoláš - Tomáš Novotný 

Lazar - Lukáš Jurek 

Kozlík - Jiří Schwarz 

Kateřina - Jitka Smutná 

Blažena - Evellyn Pacoláková 

Alexandra - Diana Šoltýsová 

Kristián - Viktor Dvořák 

Pivo - Milan Kačmaršík 

Hrabě Kristián - Hanuš Bor 

Jan - Vuk G. Čelebić 

Adam - Robert Hájek 

Kulíšek - Petr Klimeš 

Sovička - Jan Mašek 

Délka představení: 2 h 35 

Adaptace slavné Vančurovy novely o dceři loupežníka není první, kterou můžete v Praze spatřit. V roce 2002 uvedlo stejnojmennou inscenaci Národní divadlo v Praze. Bohužel jsem toto představení neviděla, takže nemůžu srovnávat, ovšem pojetí Věry Maškové a Pavla Kheka přináší nevšední divácký zážitek postavený především na precizní dramaturgii a špičkových hereckých výkonech. 

Markéta je mladá dívka zaslíbená Kristu. Ještě dřív, než svůj sen o vstupu do kláštera stihne naplnit, je unesena loupežnickou bandou. Jde o Kozlíkovu pomstu na Lazarovi, aby splatil napadení Mikoláše. Ten sám s hordou lapků dorazí do Lazarovy pevnosti, namísto starého loupeživého rytíře však s sebou na domovskou tvrz Roháček přiveze jeho dceru. Markéta se tak ocitá v doupěti loupežníků a jen její láska a víra v boha jí dovolují přežít. Mikoláš však není tak bezcitný, jak se na první pohled jeví, a mezi oběma mladými lidmi se pozvolna rodí hluboký cit. 

Příběhová linie není v případě Markéty Lazarové příliš výrazná, hlavní předností Vančurovy novely je poetický jazyk, který vykresluje celkovou atmosféru. Oba tvůrci se tak snažili přenést na jeviště především poetiku díla a zinscenovat něco jako dramatickou báseň. Příběh je navíc velmi vhodně zasazen do dobového rámce svého vzniku. Úvodní a závěrečná scéna dokreslují atmosféru a podtrhují celkové vyznění. 

Scéna i kostýmy jsou působivé a nesmírně funkční. Hlavní dominantou jeviště je půlkruhová rampa doplněna dřevěným hrazením, která zastává v ději rozdílné funkce. Pracuje se především s náznaky a detaily, hrou světel a stínů. Na poměrně malém prostoru je tak vytvořen alternativní svět, který dokáže diváka pohltit. Kostýmy sledují především účelnost, středověk, do nějž je děj původní novely zasazen, připomínají jen okrajově. Především dámská část publika se pak zaraduje nad tím, kolik nahých pánských hrudí odhalují. A že je na co se koukat. Celkově se jak scéna tak kostýmy schází v jakémsi bezčasí, které není explicitně určeno. V tomto případě je to však ku prospěchu. 

Klíčovou složkou celé inscenace jsou herecké výkony. Všichni aktéři odvádějí špičkovou práci, a protože divadlo je kolektivní záležitostí, jeden bez druhého by nemohli fungovat. Vyzdvihnout však musím především Veroniku Kubařovou v roli Markéty a Tomáše Novotného jako Mikoláše. Mezi aktéry funguje chemie, která je pro ztvárnění milenecké dvojice důležitá, a vzhledem k některým režisérským záměrům k sobě musí mít i naprostou důvěru. Kubařová je ve své roli dokonale přirozená, ať už je těšící se budoucí jeptiškou, nešťastnou zajatkyní či ženou zmítanou osudem a potácející se mezi láskou k bohu a láskou k Mikolášovi. 

Pod režisérskou taktovkou Pavla Kheka se zrodilo představení herecky nesmírně náročné, které klade na všechny představitele vysoké nároky a nic nepromíjí. Je však potěchou pro oko a úžasnou ukázkou toho, že i bez slavných jmen se dá zinscenovat herecky dokonalé představení. Spousta věcí zůstává v náznacích, divák musí číst mezi řádky, aby vše správně pochopil, a to by bez zaujetí všech přítomných nešlo. 

Markéta Lazarová je inscenací divácky náročnou a běžného komerčního diváka příliš neuspokojí. Důvodů k smíchu, či spíše letmému pousmání, je v ní velmi málo. Jedná se o drama vášní, boje proti sobě i se sebou samým, bolesti i štěstí. Je to tak trochu poezie krutosti, tak trochu surový naturalistický příběh. Zpracování je však velmi vkusné a zanechá v divákovi hluboký zážitek.