Racek

Autor: A. P. Čechov

Překlad: Leoš Suchařípa

Premiéra: 29. ledna 2016 (derniéra červen 2016)

Uvádění: Divadlo DISK

Režie: Ivan Krejčí

Obsazení

Irina Arkadinová - Veronika Lapková

Konstantin Treplev - Ihor Krotovych

Petr Sorin - Jáchym Kučera

Nina Zarečná - Elizaveta Shvachko

Ilja Šamrajev - Adam Ernest

Pavlína - Eva Hacurová / Eliška Jansová

Máša - Anna Kratochvílová

Boris Trigorin - Vít Roleček

Jevgenij Dorn - Matyáš Řezníček

Semjon Medveděnko - Matěj Vejdělek

Délka představení: 2 h 30

Letošní absolventi herectví činoherního divadla zvolili pro svou závěrečnou inscenaci hru Antona Pavloviče Čechova Racek. Pod režijním vedením Ivana Krejčího vznikla poměrně slušná inscenace, v níž mají mladí budoucí herci šanci se předvést, byť ne v takové šíři, jakou nabízí hra samotná.

Čechovův Racek je pro řadu absolventů přitažlivý především svým tématem. Jedním z jeho stěžejních motivů je umění v různých podobách, celá hra pak nabízí pohled do životů začínajících i zaběhnutých umělců, ukazuje jejich cestu za sny a strasti, které je na ní potkávají. Čechov však svým postavám vtiskl mnohem víc a veškerý interpretační potenciál nebyl v této inscenaci ani zdaleka vytěžen.

Text se obešel bez výraznějších škrtů, přestože k jistému krácení došlo. Inscenaci to však prospělo, protože díky tomu běží v solidně nastaveném tempu, nedochází ke zbytečným prodlevám, a divák se ani neztrácí v příbězích jednotlivých postav. Ty jsou od sebe navíc snadno rozeznatelné, každá se vyznačuje nějakou typickou vlastností, jež je v inscenaci vyzdvihovaná, jiné stránky povahy jsou však upozaděny, což je místy škoda.

Arkadinová je po všech stránkách herečka, která se ráda předvádí a miluje pozornost, což dává na odiv způsobem řeči i stylem oblékání. Veronika Lapková se velmi dobře trefila do její afektovanosti a chladu, v některých situacích však jejímu projevu chyběl hlubší cit a prožitek. Treplev Ihora Krotovycha je nešťastný mladíček, který hrozně touží po lásce a uznání, ale nedostává se mu ani jednoho. Po většinu představení se drží v rovině ukřivděného chlapečka a jeho postava se nikam nevyvíjí, takže závěr nevyzní tak efektně, jak by asi mohl. Trigorin Víta Rolečka je zadumaným spisovatelem, který si, zdá se, neumí poradit se ženskou pozorností. Je proto lehce zarážející, že na něm Arkadinová a později i Nina tak visí. Ve své bezradnosti však působí téměř roztomile. Herecky nejvýraznější je Elizaveta Shvachko v roli Niny. U její postavy můžeme sledovat jasný vývoj od naivní holčičky s velkým snem ke zlomené ženě, která však ještě neztratila všechnu naději. Její závěrečný monolog se rozhodně řadí k vrcholům představení.

Výbornou práci odvedli herci ve vedlejších rolích, z nichž někteří jsou schopni zastínit i představitele rolí hlavních. Za zmínku určitě stojí Máša Anny Kratochvílové, která je velmi nešťastná a ve svém zármutku i velmi nemoudrá, dělá ukvapená rozhodnutí a lituje jich teprve, když je pozdě. Pochvalu si zaslouží rovněž Matyáš Řezníček coby doktor Dorn, který je blazeovaným pozorovatelem okolní společnosti, a nic ho nemůže vyvést z jeho klidu.

Scéna, kterou mají herci k dispozici, je velmi jednoduchá. Sestává z pódia, plexisklové stěny s dvojicí dveří, dvou stolů a celé řady bílých zahradních židlí. Ty se podle potřeby přeskupují a rozmisťují po celé hrací ploše, herci si do nich porůznu sedají nebo na ně stoupají, občas do některé i vrazí. Kostýmy jsou rovněž jednoduché a účelné a především pomáhají dotvářet charakter jednotlivých postav.

Inscenace Racek letošních absolventů je herecky relativně dobře zvládnuté představení, které však vykazuje jisté mezery v interpretaci jednotlivých postav. I přesto se jedná o slušné zpracování Čechova, které neurazí.