Autor: William Shakespeare
Překlad: Jiří Josek
Premiéra: 16. června 2016
Uvádění: Národní divadlo
Režie: Daniel Špinar
Obsazení
Theseus - Ondřej Pavelka
Hippolyta - Alena Štréblová
Lysandr - Patrik Děrgel
Demetrius - Jiří Suchý z Tábora
Hermie - Pavla Beretová
Helena - Lucie Polišenská
Oberon - Pavel Batěk
Titanie - Pavlína Štorková
Puk - Michal Kern
Víla - Michaela Tomešová
Hrášek/Ponk - Milan Stehlík
Pavučinka/Trám - Martina Preisová
Smítko/Drát - Eva Vrbková
Hořčička/Nitka - Jana Boušková
Špulka - Petr Šmíd
Délka představení: 1 h 40
Národní divadlo se rozhodlo u příležitosti čtyřsetletého výročí úmrtí Williama Shakespeara nasadit jeho hru Sen noci svatojánské, respektive Sen čarovné noci, jak zní název v překladu Jiřího Joska. Inscenace Daniela Špinara je víc než poplatná svému názvu - celá totiž připomíná velmi surreálný sen, v němž je problém rozlišit mezi fantazií a realitou.
Jak je Špinarovým dobrým zvykem, seškrtal původní text hry na nezbytné minimum, v tomto případě však ne k dobru věci. Shakespearův text je okleštěn do takové míry, že se neznalý divák může začít ztrácet ve vztazích mezi jednotlivými postavami a ještě víc v jejich vývoji. Vzhledem k výrazné úpravě partu řemeslníků se navíc oslabuje Shakespearův záměr vysmát se velké osudové lásce, kterou doslova zparodoval právě řemeslníky v jejich závěrečném divadelním představení. Sen čarovné noci je svatební komedie, která má být převážně o lásce a jejích různých podobách, ve Špinarově verzi mi však právě toto chybí.
V centru všeho stojí Helena, která je obklopena několika šťastně zamilovanými páry a sama by se velmi ráda vdala, její vyvolený ji však přehlíží a dává přednost jiné. V následující hodině a půl tak Helena pobíhá po jeviště, střídavě pronásleduje muže svých snů a je jím či někým dalším pronásledována. Do toho se občas přimotají polonahé kouzelné lesní bytosti a jakási prapodivná rodinka Homolkových v rudých trikotech. A do absurdna vedený příběh o lásce je na světě.
Ze Špinarova Snu se zcela vytrácí kouzelná atmosféra a poetika původního textu. Namísto toho nastupují obhroublé, dekadentní, až lascivní vtípky a otevřená erotika. Všechny postavy jsou poměrně výrazně stylizované, byť každá jiným způsobem, a jakákoliv romantika se vytrácí.
Fantaskní svět je reprezentován především rozhádaným královským párem. Titanie Pavlíny Štorkové se po jevišti pohybuje polonahá, zahalená jen do svých neskutečně dlouhých vlasů, které rozhodně působí efektně. V každém jejím kroku i gestu je taneční jemnost a přestože na jevišti dost mluví, tanec je jejím hlavním výrazovým prostředkem. Oberon Pavla Baťka je oproti ní mírně nevýrazný, a přestože ji fakticky trestá, zdá se, že je to přeci jen Titanie, kdo má vždycky navrch. Oberon se vyznačuje rozmáchlými gesty a deklamací hodnou shakesperovského herce v 16. století, ale na vážnosti mu to nijak nepřidá. Vyloženě směšnou figurou je potom Puk Michala Kerna, který pobíhá po jevišti sem a tam, skáče na trampolíně nebo si pohrává s molitanem, jímž je scéna pokrytá. Vzhledem k tomuto třeštění se není co divit, že pokazí, co může. Jako postava je občas až iritující, herecky se však jedná o perfektní výkon.
Čtveřici zamilovaných Athéňanů, o nichž je inscenace především, ztvárňují Lucie Polišenská (Helena), Pavla Beretová (Hermie), Jiří Suchý s Tábora (Demetrius) a Patrik Děrgel (Lysandr). Všichni zvládají své herecké party s bravurou, problematický je spíše samotný výklad postav. Helena Lucie Polišenské je holka od rány, která i díky své mohutné postavě působí jako někdo, kdo si kohokoliv s chutí poddá. V mužích vzbuzuje spíš strach než lásku a svým neustálým nadbíháním a pronásledováním situaci taky nijak nepomáhá. Hermie Pavly Beretové je spíše takový čertík z krabičky, rebel, kterému nesejde na pravidlech a klidně si uprostřed noci vyrazí do lesa se svým milým, i když to může přinést nežádoucí následky. Je však zároveň tou, kdo má situaci vždycky pevně v rukou a rozdává karty druhým. Pánové působí vedle svých kolegyň, stejně jako Oberon vedle Titanie, poněkud nevýrazně. Demetrius Jiřího Suchého je vlastně takový ťunťa, který se snaží vypadat hrozně dospěle a proto nosí košili a motýlka, jehož si neustále popotahuje a upravuje, ale ve výsledku díky tomu působí jen jako směšný mladý klučík. Lysandr Patrika Děrgela je pak přímo ukázkový nadržený puberťák, který se neobejde bez čepice kšiltem dozadu a jemuž nejde o nic jiného, než přesvědčit svoji lásku k sexu pod hvězdným nebem.
Pomyslnou poslední kapkou jsou athénští řemeslníci, které se Špinar rozhodl proměnit v prapodivnou dvougenerační rodinku Homolkových. Jejich kostýmy - rudé trikoty a velká plyšová srdce - jsou vrcholem kýče, a přestože jejich výstupy jsou poměrně vtipné, a to i bez jinak všudypřítomných sexuálních narážek, je to hodně mimo původního Shakespeara.
Scéna působí velmi chladně a nijak v divácích neevokuje kouzelnou atmosféru začarovaného lesa. Sestává všehovšudy z půlkruhového bílého ochozu, po němž postavy neustále přebíhají z jedné strany na druhou, trampolíny, na níž skáčou, leží nebo se třeba perou, a velkých reprobeden, které většinu času slouží za postel Titanii. Navrch je celé jeviště pokryto bílým molitanem, s nímž si jednotliví hrdinové hrají, válejí se v něm nebo ho dokonce pojídají. Scénografie tak evokuje spíše jakousi nemocniční noční můru než poetický sen o lásce.
Sen čarovné noci v Národním divadle je velmi bizarní směsicí Shakespearova textu a Špinarových postav, která má k tradičnímu pojetí velmi daleko. Vlivem scénografie, škrtů a výkladu jednotlivých rolí se zcela vytrácí původní poetické kouzlo a laskavý humor, díky němuž je tato komedie mezi tvůrci i diváky tak oblíbená. V Národním divadle se jedná o velmi osobité a velmi surreálné pojetí, které přes veškerou snahu nepůsobí ani trochu snově. I přes celkovou obscénnost je však znát jistý ironický nadhled, který může pobavit. A ocenění si rozhodně zaslouží i velice vyrovnané herecké výkony.
Žádné komentáře:
Okomentovat