Strýček Váňa

Autor: Anton Pavlovič Čechov 

Překlad: Leoš Suchařípa 

Premiéra: 4. 6. 2016 (derniéra listopad 2018)

Uvádění: Divadlo Rokoko 

Režie: Petr Svojtka 

Obsazení 

Serebrjakov, profesor v penzi - Zdeněk Dolanský 

Jelena, jeho žena - Zuzana Kajnarová 

Soňa, jeho dcera z prvního manželství - Nina Horáková 

Vojnická, vdova po tajném radovi - Radka Fidlerová 

Ivan Vojnickij, její syn - Vasil Fridrich 

Astrov, lékař - Aleš Procházka 

Tělegin, zchudlý statkář - Zdeněk Vencl 

Marina, stará chůva - Věra Janků 

Sluha - David Tůma 

Další sluhové - Michal Hakl, Jan Marhoul, Karel Ruppert 

Délka představení: 2 h 30 

Aleš Procházka (Astrov) a Vasil Fridrich (Strýček Váňa)

Poklidná venkovská usedlost, kde život plyne neměnným tempem a podle zaběhnutého rytmu, dokud se neobjeví městská honorace, která se sice na venkově děsivě nudí, ale zároveň si nemůže dovolit dál žít ve městě. Přítomnost nezvaných hostů však není jediným důvodem všeobecného neklidu. Starý profesor Serebrjakov má totiž krásnou mladou manželku, po níž nejedno venkovské srdce touží. Bez ohledu na to, že se jedná o zakázané ovoce. 

Petr Svojtka se rozhodl pojmout Čechovovu hru dosti klasicky jako hlubokou psychologickou sondu do tragických životů hlavních hrdinů. Hořkost jednotlivých postav nad jejich promarněnými životy vystupuje ostře do popředí, ovšem zcela postrádá komickou rovinu jisté absurdity, která je pro Čechova tak typická. Jako by všechno, co může na scéně působit směšně a zábavně, bylo úmyslně odsunuto do pozadí, aby naplno vyzněla tragičnost příběhu. Ta skutečně vystupuje do popředí, v kontrastu s alespoň místy odlehčeným pojetím by však možná byla o něco působivější. 

Jednotlivé postavy jsou stylizovány do podoby jakýchsi fantomů, kteří pomalu zahnívají ve známém prostředí, z nějž se nedokážou vymanit. Bezvýchodnost jejich situace je demonstrována kostýmy, které jsou až na výjimky kompletně černé. Jako by lidé v nich odění neviděli ve svém životě žádné světlo naděje na lepší zítřky, ale pomalu se utápěli v černých chmurách své bezcílné existence. Vybočují pouze profesor Serebrjakov a jeho žena Jelena oblečení v bílém. Jsou na vesnici ještě krátce a jejich sny a ideály tedy zatím nestačily vzít zasvé, jejich život se zatím nevyznačuje absolutní odevzdaností všech ostatních. Že však venkov působí i na ně, je jasně patrné v závěru hry, kdy se na Jelenině kostýmu poprvé objevují černé akcenty. Vesnický splín ji pomalu a jistě začíná pohlcovat a ona se před ním dává na útek. 

Kostýmy postav vyniknou zejména v kontrastu se scénografií, která je ostře barevná. Všude je vzor barevných listů, které se povalují rovněž na zemi a odkazují k podzimu. Volba dekorace má jasně symbolický charakter, protože podzim je časem pomalého odumírání před zimou, která všechno živé smete či uspí. Ve scénografii se tedy zrcadlí pocity jednotlivých postav nucených přežívat ve světě, který se řítí do záhuby a který ony nedokážou nijak ovládat. 

Herecky je nejvýraznější dvojice Ivan Vojnickij, strýček Váňa (Vasil Fridrich) a doktor Astrov (Aleš Procházka). Oba dva jsou stárnoucí muži v bezvýchodné situaci, které v životě už nic nečeká, a tak se pouze smiřují se svým osudem. Každý se s ním však vyrovnává jinak. Zatímco Procházkův Astrov je poměrně klidný, místy sžíravě sarkastický filosof tónem hlasu i gesty bagatelizující bezvýchodnost vlastní situace, Fridrichův strýček Váňa je muž výbušný a prudce reagující na sebemenší podnět. Zatímco Procházka vetkl svému Astrovovi noblesu a nadhled nad celkovým úpadkem společnosti, k níž náleží, Fridrich obdařuje svého Váňu jistou mírou křupanství a neohrabanosti, která ostatní otravuje, neřku-li znechucuje. 

Nina Horáková (Soňa) a Zuzana Kajnarová (Jelena)

Podobně protikladně působí i ženské hrdinky, konkrétně Jelena (Zuzana Kajnarová) a Soňa (Nina Horáková). První zmiňovaná je obletovanou kráskou, která působí téměř za všech okolností znuděně, otráveně a vlastně poměrně bez života. Kajnarová jí však dokáže vtisknout i dívčí bezradnost a koketerii, s níž si obtáčí kolem prstu všechny přítomné. Horákové Soňa je herecky o něco výraznější, byť se drží spíše v pozadí a je němou pozorovatelkou veškerého dění. Horáková mistrně ovládá zejména výraz tváře, v níž se střídají naděje s absolutním zoufalstvím a utrpením jednostranné lásky, později už se v ní zračí pouze trpká odevzdanost. 

Strýček Váňa v divadle Rokoko je inscenací veskrze klasickou a svým vyzněním nesmírně tragickou. Svojtka vytvořil obraz absolutní bezvýchodnosti, z níž se nedá uniknout ani útěkem. Inscenaci by neuškodilo trochu odlehčení a nadsázky, jedná se však o vizuálně zajímavou podívanou s velmi dobrými hereckými výkony.