Autor: Bridget Edmanová
Překladatel: Markéta Polochová
Premiéra: 7. 9. 2017 (derniéra říjen 2018)
Uvádění: Vršovické divadlo MANA
Režie: Tomáš Vondrovic
Obsazení
Terezie - Máša Málková
Friedrich Nietzsche - Pavel Batěk
Lékař - Luděk Nešleha
Peter Gast - Kryštof Nohýnek
Jenovéfa - Gabriela Pyšná
Matka Gonzaga - Elen Strupková
Délka představení: 1 h 30
On už boha dávno ztratil, ona o něm pochybuje, ale nepřestává hledat. On je znechucen vírou v iracionálno, ona mu zasvětila svůj život. Dva lidé, kteří snad ani nemohou být odlišnější, dva lidé, kteří si přesto jsou podivně blízcí. Nikdy se nesetkali, nedostali šanci si promluvit z očí do očí, ale přesto jako by se znali. Terezie z Lisieux a Friedrich Nietzsche. Oba dva zasvětili svůj život bohu, i když každý jiným způsobem. Ona službou v klášteře, on dokazováním, že žádná vyšší božská moc neexistuje. Jsou rozdílní, ale i tak by si možná mohli rozumět. A právě s touto myšlenkou pracuje Bridget Edmanová ve svém dramatu Temná je noc.
Hra vypráví dva rozdílné příběhy. Na jedné straně stojí Friedrich Nietzsche se svou myšlenkou o smrti boha a vírou v nadčlověka, na té druhé Terezie z Lisieux trpící úzkostí kvůli svým pochybnostem o existenci jakékoliv vyšší moci. V jednotlivých výstupech tito dva představují své idey a popisují své životní příběhy, které je přivedly až do tohoto konkrétního okamžiku. V žádném případě se nejedná o životopis, ale o kratičké výseky ze života obou dvou prodchnuté jejich myšlenkami a názory. Dohromady nevzniká jednotný příběh, spíše tříštivá mozaika, jejíž jednotlivé střípky pomáhají lépe pochopit hlavní postavy.
Scéna je poměrně strohá, sestává pouze z několika kusů nábytku. Jeviště je rozděleno na dvě poloviny - ta levá patří Nietzschemu, jeho psacímu stolku a jediné židli, ta pravá Terezii, klášterní zahradě a jediné lavičce. Postavy se drží ve vytčeném prostoru, existují v jeho rámci a nesnaží se přesunout jinam. Vše, co se odehrává v klášteře, je ukotveno na pravou stranu jeviště, výjevy z Nietzscheho pracovny se drží nalevo. Tím jediným, kdo vstupuje do obou částí a svou přítomností tak rozbíjí jasně vymezené hranice, je Terezie, která ve své snové konfrontací s filosofem úmyslně narušuje jeho komfortní zónu, překračuje hranice kláštera a vstupuje do posvátného hájemství jeho pokoje.
Herecky jednoznačně dominují Pavel Batěk jako Friedrich Nietzsche a Máša Málková coby Terezie. Tyto postavy jsou k sobě v ostrém protikladu, což se projevuje i na herectví obou protagonistů. Batěk zpodobňuje Nietzscheho jako lehce démonického filosofa absolutně zapáleného pro svou věc. Ve svých ohnivých monolozích každým gestem, grimasou i tónem hlasu dává najevo, jak bezmezně svým myšlenkám věří. Pronáší své řeči plamenně, nahlas, málem křičí, vyvaluje oči a svírá ruce v pěst, tak trochu působí jako naprostý šílenec. Tímto sebevědomým, lehce arogantním postojem však pouze maskuje vlastní nejistotu, která se naplno vyjeví v konfrontaci s Terezií. Málková je oproti tomu ve svém projevu mnohem umírněnější. Sází na klidný, tichý tón hlasu, přesvědčuje nenásilně, ale procítěně. Vnitřní boj a úzkosti dává najevo tónem hlasu či výrazem obličeje, místy působí, jako by měla pochybnosti o všem a o všech okolo sebe.
Celá inscenace se nese v poněkud ponuré atmosféře promyšleně budované světlem, hudbou i herectvím jednotlivých protagonistů. Některé scény působí téměř bezútěšně, nad vším se vznáší neporazitelná osudovost. Přesto se najdou i odlehčenější pasáže, které vyvolávají úsměv na rtech. Temná je noc je výpovědí o víře v cosi. V boha, nadčlověka, sám v sebe... O konfrontaci věřícího a ateisty, kteří si přes rozdílnost názorů mohou porozumět lépe, než lidé totožného smýšlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat