Teror

Autor: Ferdinand von Schirach 

Překlad: Ondřej Šebesta 

Premiéra: 11. 11. 2017 (derniéra červen 2019)

Uvádění: Divadlo ABC 

Režie: Ondřej Zajíc 

Obsazení 

Předseda - Milan Kačmarčík 

Obhájce - Zbigniew Kalina 

Obžalovaný - Tomáš Novotný 

Státní zástupkyně - Jitka Smutná 

Lauterbach - Lukáš Jurek 

Meiserová - Evellyn Pacoláková 

Délka představení: 2 h 30 

V čem vlastně spočívá lidská vina? Ve špatném rozhodnutí, vzepření se rozkazu, snaze jednat správně...? Kdybyste se museli rozhodovat mezi dvěma špatnými možnostmi, jak byste si zvolili? Právě tuto otázku si klade nejnovější inscenace divadla ABC s názvem Teror. V režii Ondřeje Zajíce se představuje silnými myšlenkami prodchnutá hra současného německého autora Ferdinanda von Schiracha, která nutí publikum, aby se stalo jejím přímým účastníkem. Právě diváci totiž musí rozhodnout o vině či nevině obžalovaného. 

Autor vyšel při tvorbě Teroru z vlastních právnických zkušeností a hra je proto strukturována jako klasický soudní proces se všemi jeho částmi. Výpovědi obžalovaného, svědků, kladení dotazů i závěrečné slovo žalobce a obhájce. Výchozí situace je jasná - Lars Koch navzdory rozkazu nestřílet vyslal ze své stíhačky teplem naváděnou střelu a zasáhl dopravní letadlo se 164 lidmi na palubě, které se v důsledku toho zřítilo. Soudní tribunál má nyní rozhodnout, jestli měl právo takovýmto způsobem jednat. Podle zákona totiž není možné upřednostnit jeden lidský život před druhým. A přestože Lars Koch jednal s dobrým úmyslem zachránit desítky tisíc lidí a 164 pasažérů v dopravním letadle je malá cena za záchranu 70 000 diváků na fotbalovém stadionu, zákon se neptá na počty. Ferdinand von Schirach jasně poukazuje na některé absurdity v německém právním systému, kvůli nimž jsou stát i jeho občané snadno zranitelní, a nepřímo je kritizuje. 

Zajícova inscenace není příliš nápaditá a snaží se důsledně držet iluzi soudního procesu, a to až do té míry, že u vchodu do divadla na diváky čeká bezpečnostní rám, jímž musí projít, a uvaděči se pohybují po foyer v uniformě justiční stráže. Soudní síň evokuje rovněž scénografie, která sestává všehovšudy ze tří stolků - pro Předsedu, Obhájce a Státní zástupkyni - a pultíku, od nějž vypovídá obžalovaný a svědci. V horní části jeviště za stolkem soudce se nachází ještě divácká tribuna, odkud mohou někteří diváci přihlížet procesu z bezprostřední blízkosti. 

Inscenace je poměrně statická, většina aktérů po většinu času sedí, případně stojí u svědeckého pultíku, jen občas se Obhájce nebo Státní zástupkyně vydají na procházku před své stolečky. Podobně Předseda soudu několikrát vystoupí až na forbínu, konkrétně v momentech, kdy je nutné divákům objasnit nějaký komplikovaný právnický detail, nebo je seznámit s jejich povinnostmi porotců. 

Inscenace je vystavěna zejména na rétorických schopnostech jednotlivých herců, kteří nemají jiné prostředky, jak budovat své charaktery. Právě v tom ovšem tkví zásadní slabina. Inscenace je umluvená a přestože herci ze sebe vydávají maximum, aby se diváci v sále nezačali nudit, poměrně často se objevují hluchá místa sklouzávající k přílišné polopatičnosti. 

Problémem je rovněž obsazení Milana Kačmarčíka do role Předsedy. Jeho soudce naprosto postrádá klid, autoritu i důstojnost. Právě naopak je afektovaný, místy nepříjemně úlisný a působí podjatě. Jednoduše se drží v herecké poloze, kterou využívá i v dalších svých rolích, a nepřichází s ničím novým či originálním. Pro roli soudce se však svým způsobem hraní vysloveně nehodí. Mnohem zajímavější jsou Zbigniew Kalina a Jitka Smutná coby Obhájce a Státní zástupkyně. Oba dokážou maximálně využít svých rétorických a přesvědčovacích schopností, takže divák je schopen střídavě souhlasit s oběma z nich, přestože stojí proti sobě. Smutné Státní zástupkyně je důstojnou dámou přesvědčenou o moci zákona, kterou hájí klidně, ale důrazně. Kalinův Obhájce je oproti tomu energickým mladým mužem plamenně bojujícím za své názory, což se projevuje především v prudkých gestech a rychlejším tempu řeči.

Jakmile soudní proces dospěje ke svému konci, přichází moment, na který většina diváků čeká. Po závěrečných slovech Státní zástupkyně a Obhájce se mění v porotu, dostávají do rukou hlasovací zařízení a mají rozhodnout, zda je obžalovaný Lars Koch vinen či nikoliv. Hlasování je tajné, výsledek se nicméně zobrazí na tabuli nad jevištěm, tudíž všichni přítomní okamžitě vědí, zda byl obžalovaný odsouzen nebo ne.

Teror je zajímavý tím, že zapojuje diváky a nutí je stát se soudci nad vinou či nevinou, přeneseně i nad životem a smrtí, jinak se však jedná o průměrnou inscenaci, která nepřichází s ničím novým ani převratným. Má potenciál zaujmout některými myšlenkami a hereckými výkony, jako celek však nepřináší nic nového a spíše nudí.