Autor: Rodolfo Sonego a Renato Giordano
Překlad: Karina I. Havlů
Premiéra: 7. 3. 2015
Uvádění: Divadlo ABC
Režie: Vladimír Strnisko
Obsazení
Livie Bonettiová - Simona Stašová
Fabio Bonetti - Michal Dlouhý
Veronika Bonettiová - Andrea Daňková
Cavalli, soukromý detektiv - Vasil Fridrich / Petr Vančura
Délka představení: 2 h 25
Když se řekne manželství po italsku, každý si zhruba představí spoustu křiku a létajícího nádobí. V nové inscenaci divadla ABC sice moc střepů neuvidíte, ale křiku a žárlivých scén si užijete do sytosti. Bonettiovi jsou vcelku normální manželé. On pracuje jako bezvýznamný úředník v bance, ona je doma a stará se o domácnost. Toto soužití pochopitelně není bez mráčku, ale zdá se, že po téměř dvaceti letech výborně funguje. Ovšem jen do chvíle, než jistý soukromý detektiv z agentury Magické oko udělá zásadní botu...
Bonettiovi shodou okolností žijí ve stejném domě, jako vlivný italský politik, který je proslulý svou žárlivostí. Vzhledem k tomu, že odjíždí na několikatýdenní služební cestu do Londýna, najme si pozorovatele, který by potajmu hlídal jeho ženu. Poznávacím znamením je adresa a červený Fiat. Ovšem nešťastnou shodou okolností to není manželka politika, kdo s ním jezdí. Od doby, kdy zmasakrovala své vlastní auto, využívá červený Fiat Livie Bonettiová. A tak se zcela bezvýznamní manželé, jichž je Itálie plná, ocitají pod drobnohledem detektivovy kamery. Jak tohle může skončit...
Zápletka celé hry je naprosto banální, o ději se vlastně ani nedá příliš mluvit. Tato původně filmová italská tragikomedie měla premiéru v roce 1982, českého uvedení v televizi se dočkala čtyři roky nato. Nyní ožívá na divadelních prknech v nezapomenutelném pojetí Simony Stašové a Michala Dlouhého. Právě jejich herecké výkony jsou tím, co inscenaci pozvedá minimálně o kategorii výš. V případě jiného obsazení by se jednalo o tuctový kus, který velmi snadno zapadne a zapomene se na něj.
Jak Stašová, tak Dlouhý mají velmi specifický herecký projev, jejichž kombinace je výbušná. Ani jeden z nich v sobě nezapře italský temperament, ač nejsou rodilými Italy. Chvílemi to na jevišti působí, že se navzájem snaží přehrát a soutěží v tom, kdo se předvede víc. Především Simona Stašová se pak v některých momentech nevyhne snad až přehnané teatrálnosti. Je však pravdou, že přehrávání k tomuto typu divadla patří, a proto nepůsobí tak rušivě, jak by to možná bylo v případě jiné hry.
Scéna, kterou režisér pro hru zvolil, je účelná a jejím hlavním úkolem je vystihnout atmosféru středostavovského italského bytu. Většina děje se odehrává v obývacím pokoji nebo ložnici, hodně se pracuje s náznaky a k přestavbám nedochází. Přesto se tvůrci nevyvarovali několika zatmívaček, jejichž jediným účelem je odklizení herců z jeviště. Především v první půlce působí dost rušivě a zpomalují tempo celé hry. Druhé dějství je pak oživeno promítáním předtočených filmů, které Simona Stašová pro větší věrohodnost odjela nahrát přímo do Říma.
Kostýmy odpovídají prostředí, do nějž jsou zasazené. V případě Stašové se jedná o svetříky a květované šaty, Dlouhý si vystačí s oblekem, oba protagonisté pak domácí prostředí naznačují pouze župany a papučemi.
Ač je Vím, že víš, že vím komedií, má v sobě jistou tragičnost. Je to především příběh dvou lidí žijících vedle sebe a zaslepenosti jednoho z nich. Fabio Bonetti svět okolo sebe příliš nevnímá a vystřízlivění může být drsné. Zvlášť když mu oči otevře materiál, který by nikdy nevznikl nebýt trestuhodného detektivova omylu. Vím, že víš, že vím je příběhem jednoho obyčejného života, který se otřese v základech a bude hodně záležet na našich hrdinech, jestli toto zemětřesení ustojí a najdou sílu pokračovat dál, teď už bez škrabošky na očích...
Žádné komentáře:
Okomentovat