Želary

Autor: Květa Legátová

Adaptace: Věra Mašková

Premiéra: 10. 3. 2012

Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Pavel Khek

Obsazení

Eliška - Evellyn Pacoláková

Joza - Vasil Fridrich

Lucka - Jitka Smutná

Doktor Beníček - Oldřich Vízner

Žeňa - Veronika Janků

Slávek - Viktor Dvořák

Farář - Jaromír Nosek

Juriga - Lukáš Jurek

Juliška - Diana Šoltýsová

Richard, strýc Michal - Ivan Koreček

Muž v koženém kabátě - Tomáš Novotný

Sestřička - Veronika Koudelková

Lipka - Matyáš Valenta

Jiřinka - Eliška Slámová / Antonie Bystroňová

Délka představení: 2 h 30

Když vyšel povídkový soubor Želary, způsobil na knižním trhu senzaci. Tehdy osmdesátiletá autorka pod novým pseudonymem publikovala dílo vskutku nevšední, na nějž pro úspěch navázala románem Jozova Hanule. Právě ten se stal předlohou pro slavný film, který si vysloužil jedenáct nominací na Českého lva a jednu na Oscara. S vědomím toho, že film všichni znají a budou srovnávat, se inscenační tým pod vedením Pavla Kheka pustil do divadelní verze slavné knihy. A nutno říct, že to dopadlo skvěle.

Srovnávat film a divadelní představení je poměrně ošidné, protože se jedná o dvě zcela rozdílné platformy využívající různých zobrazovacích postupů. Představení rozhodně není stejné jako film, což však neznamená, že není přinejmenším stejně dobré. Pavel Khek se vyžívá v psychologicky složitých a divácky náročných inscenacích. Želary jsou pro svůj námět divácky rozhodně velmi vděčné, byť řada diváků se zřejmě neubrání srovnávání s filmovou verzí. Je možná lepší zkusit se od filmu zcela oprostit a vnímat pouze to, co představení nabízí samo o sobě.

Příběh je vám nejspíš dobře známý, nicméně aspoň ve stručnosti. Mladá lékařka Eliška se v Protektorátu aktivně zapojuje do protiříšské činnosti, kvůli čemuž se ocitá v ohrožení života. Její kolega Slávek proto vymyslí plán, jak ji co nejlépe ukrýt. Odjede s pacientem, kterého operovala, kamsi do vesnice na konci světa, z níž dotyčný pochází, a tam se za něj provdá. Eliška se zuřivě brání, ale nemá jinou možnost, pokud chce válku přežít. Odjíždí proto s člověkem, o němž si myslí jen to nejhorší, do Želar, kde se zastavil čas. Z kultivované dámy z velkoměsta se má najednou stát vesničanka chovající slepice a připravující svému muži obědy. Jak tohle může dopadnout?

Hlavní linie příběhu je vztah rozvíjející se mezi Eliškou a jejím manželem Jozou, což je svým způsobem poetické až naivní vyprávění. Khek se ovšem nedrží jen své ústřední dvojice, ale zapojuje do děje i celou řadu dalších postav s jejich vlastními příběhy a problémy. Rodí se tak složitá mozaika lidských osudů propojených místem, kde se odehrávají - vískou Želary.

Jako ve všech Khekových hrách jsou i zde nejpodstatnější herecké výkony, na nichž to celé stojí. Ústřední dvojici ztvárňují Evellyn Pacoláková a Vasil Fridrich, což rozhodně byla dobrá volba. Drobounká městská Evellyn v kontrastu s hřmotným, vskutku venkovským Vasilem tvoří na první pohled dvojici nesourodou, ovšem výborně fungující. Jejich dialogy ukazující vývoj jejich vztahu, jsou často nesmírně komické, nicméně jasně se v nich zračí snaha navzájem se pochopit a najít společný modus vivendi.

Důležitou roli především zpočátku má Eliščin kolega a přítel Slávek ztvárněný Viktorem Dvořákem, s nímž v hlavě vede imaginární rozhovory. Na první pohled je zřejmé, že jeho city k Elišce jsou hlubší než přátelské, přesto se ve svých radách omezuje na poměrně kousavý tón a výborné jsou zvláště jeho výbuchy hněvu. Dvořák už poněkolikáte dokazuje, že spíš než role romantických hrdinů mu sedí poloha výbušných mladých mužů se složitou psychologií. V kontrastu k němu vystupuje Richard, úlisný doktor, kterému se daří, na co sáhne, ale než by někomu pomohl, raději stáhne ocas mezi nohy a uteče. V podání Ivana Korečka má v sobě jakousi nesympatickou úlisnost, kvůli níž divák uvažuje, co na něm Eliška vlastně vidí.

Pokud se z městského prostředí přeneseme do Želar, narazíme na celou řadu rozmanitých postaviček, které k vesnici patří a dokreslují její atmosféru. Ať už je to svérázná Lucka v podání Jitky Smutné, která si nikdy nebere servítky, lékař dobrovolně ve vyhnanství na konci světa Oldřich Vízner nebo farář, který chce pro každého to nejlepší, ale spíše kazí, na co sáhne, Jaromír Nosek. Není zde prostor pro vyjmenování všech, byť by si to určitě zasloužili, spokojme se tedy tvrzením, že bez precizních výkonů všech aktérů, by hra nemohla dosáhnout ani z poloviny takové kvality, jakou má.

Scéna je poměrně úsporná a pracuje především z představivostí diváka. Jediným kusem "nábytku" jsou kamna, všechno ostatní jsou bedny, které se přeskládávají podle toho, co je zrovna zapotřebí. V tomto případě však ani složité kulisy nejsou zapotřebí, protože jak už bylo výše řečeno, představení je položeno především na špičkových hereckých výkonech, nikoli na pozlátku okolo. Ani kostýmy tak nejsou nijak složité, jejich hlavním úkolem je podtrhnout celkovou atmosféru prostředí, do nějž je děj zasazen.

Želary jsou nepochybně vynikajícím divadelním počinem, který si i přes náročnější téma určitě najde své diváky. Přestože námět je spíše vážný, najdou se vtipné momenty, kterým se divák rád zasměje. Nemluvě o tom, že práce Pavla Kheka je sama o sobě zárukou kvality. Pokud jste už některé jeho inscenace viděli, určitě poznáte jeho ruku, protože režisérský styl se nemění. Na druhou stranu, proč taky, když výborně funguje. Želary je dalším vynikajícím kouskem z jeho dílny nabízejícím především excelentní herecké výkony. A už jen kvůli nim stojí za to hru vidět.