Dopisy Olze

Autor: Václav Havel 

Scénář: SKUTR 

Premiéra: 17. 11. 2018 

Uvádění: Divadlo v Dlouhé 

Režie: SKUTR 

Obsazení 

Eva Hacurová, Marie Poulová, Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová, Martin Matejka, Pavel Neškudla, Tomáš Turek, Jan Vondráček 

Délka představení: 2 h 

Václav Havel si ve vězení odseděl něco přes čtyři roky a za tu dobu odeslal své ženě Olze zhruba 160 dopisů. Jejich obsah je povětšinou věnován až filosofickým úvahám, popřípadě výčtu toho, nač Olga za žádnou cenu nesmí zapomenout. O samotném pobytu ve vězení píše Havel spíše okrajově a sporadicky, víc času než úvahám nad hořkou přítomností věnuje vzpomínkám na příjemnou minulost. Na omezeném prostoru a v okleštěné podobě spřádá úvahy o lidském údělu, svobodě a důstojnosti a přes všechna příkoří neztrácí víru v lepší zítřky. 

Režijní duo SKUTR vybralo část Havlových dopisů a sestavilo z nich chronologickou koláž, která mapuje Havlův pobyt ve vězení i vývoj a postupné proměny jeho názorů. Představením se nevine jediné pevně dané téma, snad jen poselství o tom, že svoboda je věcí volby, a to i v nesvobodném světě. Havel prostřednictvím svých dopisů a ústy devíti herců a hereček promlouvá k divákovi a sděluje mu prosté pravdy o složitosti lidské existence. Text sám o sobě je tedy rozhodně působivý, jeho vyznění se však utápí v překombinovanosti inscenace. 

Scéna evokuje uzavřený, snad až klaustrofobní prostor. Dal by se vyložit jako náhled do lidské mysli, která se uzavírá sama do sebe a upozaďuje možné únikové cesty. Stěny místnosti jsou obloženy dřevotřískou, v rohu se povaluje hromada židlí, v pravé části jeviště zhruba uprostřed stojí houpací kráva, porůznu se využívá i zdánlivě bizarní skupina dalších předmětů a hudební nástroje, které někdy slouží jako doslovné metafory (například basa). Jeviště se nedá označit za prázdné, není však ani přeplněné, přesto v některých scénách působí nepříjemně nacpaně. 

Kostýmy jsou jednoduché a odkazují k Havlovu domáckému oděvu - plátěné kalhoty, košile, vytahaný svetr. Nikomu z aktérů oblečení příliš nepadne, spíše se v něm ztrácejí, čímž se výrazně potírá jejich individualita. V tomto případě však jde nepochybně o účel, protože divák aspoň není bizarním kostýmem odváděn od slov, která herci pronášejí. 

Na scéně se pohybuje devět osob - čtyři herci a pět hereček, z nichž každý se může aspoň na chvíli stylizovat do role našeho bývalého prezidenta a přisvojit si jeho myšlenky. Ženská část obsazení navíc povětšinou supluje nepřítomnou Olgu a přehrává její reakce na Václavovy dopisy. Většinou to je různé neverbální odsekávání a podobné pohrdlivé zvuky. Stylizace však v žádném případě není důsledná a totéž platí i v případě Václava. Každý z herců ke svému projevu přistupuje jinak. Někteří jako třeba Tomáš Turek napodobují typickou Havlovu pomalou mluvu plnou pomlk, jiní jako kupříkladu Pavel Neškudla se o podobnou stylizaci ani nepokouší a přednášejí text zcela po svém. 

Režisér rozehrává celé jeviště, takže inscenace je všechno jen ne statická. A zřejmě právě tady tkví kámen úrazu. Na scéně se toho v jeden moment děje tolik, že divák má problém to všechno upozorovat. Jednotlivé dopisy jsou navíc velmi často doprovázeny hereckou akcí, která nijak nesouvisí s jejich obsahem, ovšem nenese ani žádný jiný potenciální význam, tudíž se stává pouze prázdným děním na efekt, které sice působí vizuálně zajímavě, ale nic v divákovi nezanechá. Jedná se o zbytečnou hlušinu, která zanáší celé představení neexistujícími potenciálními významy, na jejichž rozluštění se divák ve výsledku soustředí víc než na samotný text. 

Dopisy Olze nejsou špatnou inscenací, ale přesto vyvolávají rozpačitý dojem. Zůstává pocit nedotaženosti a otázka, co vlastně chtěli tvůrci sdělit. Oproti jiným projektům SKUTRu inscenace nijak nevybočuje ani nepřináší žádný nový nápad, spíše recykluje to, co už bylo mnohokrát využito jinde. Palec nahoru za dobře zvládnutou dramaturgii textu, celkově však Dopisy Olze vyvolávají spíše pocit rozpracovaného díla volajícího po závěrečném dopilování.