Legenda jménem Holmes

Hudba, texty a libreto: Ondřej Gregor Brzobohatý 

Premiéra: 18. 10. 2018 

Uvádění: Hudební divadlo Karlín 

Režie: Gabriel Barre 

Hudební nastudování: Chuhei Iwasaki 

Obsazení (tučně zhlédnuté alternace) 

Sherlock Holmes / Sir Arthur Conan Doyle - Vojtěch Dyk, Lukáš Janota 

Irene Adlerová / Louisa Hawkinsová - Kristýna Daňhelová, Anna Fialová 

Dr. John Watson / Dr. Sigmund Freud - Marek Holý, Denny Ratajský 

Profesor Moriarty / Virgil Cromwell - Jan Sklenář, Petr Vaněk 

Paní Hudsonová - Ivana Chýlková, Jaroslava Kretchmerová 

Inspektor Lestrade - Jaromír Dulava, Filip Rajmont 

Délka představení: 2 h 55 

Postava Sherlocka Holmese je doslova legendární a dočkala se mnoha nejrůznějších zpracování. Z těch nejnovějších se asi většině z nás vybaví britská minisérie s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. V Hudebním divadle Karlín se však rozhodli vzít osudy slavného detektiva za trochu jiný konec, takže se před divákem odehrávají de facto dva paralelní příběhy, které se navzájem ovlivňují. Na jedné straně stojí Sherlock potýkající se s nejnovějším případem, na straně druhé jeho autor Arthur Conan Doyle, kterému už jeho hrdina krapet přerůstá přes hlavu a rád by se ho zbavil. Jejich osudy se prolínají a skládají do složité mozaiky, jako by však chyběla významnější spojnice. 

Největší slabinou muzikálu je nepříliš nosné libreto, které postrádá významnější konflikt. Je tu sice Sherlock bojující s Moriartym a Doyle soupeřící se svým redaktorem, to však samo o sobě pro dobře vybudovaný příběh nestačí. Děj je předvídatelný a diváky znalé knižní předlohy nemá čím překvapit. Navíc je zde patrná jistá stylová nevyhraněnost. Tvůrci jako by chtěli do inscenace dát od všeho trochu, výsledkem čehož je prazvláštní směs, která místy hodně skřípe. Objevují se scény, jež se nebojím označit za úmyslné parodování detektivního žánru, vedle jiných, které se prostě jen snaží být za každou cenu vtipné. V muzikálu se objeví několik skutečně zábavných momentů, řada pasáží je však zbytečné tlačení na pilu, které jen silou vůle nesklouzává do trapnosti. 

Další nevýhodou je zbytečně dlouhá stopáž. V inscenaci se objeví hned několik ryze vycpávkových scén, které děj nikam neposouvají, dokonce ani nijak výrazně necharakterizují postavy, a daly by se proto snadno oželet. Zejména první polovina je místy až úmorná a některé scény působí jako umělé nafukování již zcela vyčerpaného prostoru. Druhá polovina je o něco svižnější a díky tomu také o chlup zábavnější. 

Hudba Ondřeje Brzobohatého je melodická, snoubí v sobě prvky jazzu a hudby filmové, svým ražením jako by se vracela ke klasickým muzikálům padesátých let. Jako celek působí konzistentně a využívá všech pravidel muzikálového žánru jako je opakování melodií a variace téhož hudebního motivu, postrádá však nosný hit. Melodie se přelévají jedna přes druhou a vytvářejí dojem prokomponovaného díla, žádná z nich však nevybočuje. Výsledným dojmem tedy je pocit melodického celku, který se dobře poslouchá, z něhož si však nejste schopni vybavit jedinou konkrétní píseň. 

Texty, rovněž vytvořené Brzobohatým, jsou zpěvné a je v nich jasně patrná muzikálnost autora, protože jdou interpretům snadno do úst a nehrozí, že by si na nich zamotali jazyk. Zároveň se vyhýbají banálním frázím a otřepaným klišé, takže se i po obsahové stránce dobře poslouchají. Jen škoda, že ve sborových pasážích vlivem nazvučení trochu zanikají. 

Co činí muzikál i přes jeho zbytečnou délku usledovatelným, jsou herecké a pěvecké výkony. Gabriel Barre dokázal rozehrát celé jeviště, kde vytváří spousty mikrosituací, jež se propojují do větších scén. Pochvalu si v tomto případě zaslouží především company, která je výborně sehraná a vytváří dojem mnohačetného davu, jež je sám o sobě také hrdinou příběhu. Nápadité jsou rovněž choreografie Karen Sieber. 

Scéně jednoznačně dominuje Lukáš Janota v ústřední dvojroli Sherlocka Holmese a Arthura Conana Doyla. Janota má příjemně teplou barvu hlasu, která se dobře poslouchá, a zároveň je mistrným hercem, takže dvě polohy jeho partu jsou od sebe snadno rozeznatelné, i kdyby si tvůrci nevypomáhali kostýmem. Jeho Sherlock je arogantní samolibý narkoman hřející se na výsluní vlastní slávy, který nikdy nezpochybňuje vlastní genialitu, naopak ji ještě podporuje. Po chvíli ho proto přes jeho bryskní úsudek začnete, stejně jako jeho autor, nesnášet. Coby Sherlock se Janota pohybuje po jevišti přesně promyšlenými pohyby, každé jeho gesto má pevně daný účel a tón hlasu v sobě nezapře jistou přezíravost. Janotův Doyle je přesným opakem, nervózní, ustrašený, lehce deprimovaný muž, který nevěří sám sobě ani svým schopnostem, neustále se plácá v nejistotě a marně se snaží sám sobě dodat sebevědomí. Při mluvení se zakoktává, hledá slova, při pohybu chaoticky pobíhá sem tam a celkově působí neuspořádaně. 

Výrazně se liší také dr. Watson a dr. Freud Dennyho Ratajského, a to nejen kostýmem. Zatímco jeho Watson je důstojný, oproti Sherlockovi trochu natvrdlý, ale jinak nesmírně sympatický gentleman, Freud je trošku potrhlý stařec s nervózním tikem a neobvyklými nápady. Patrný je též rozdíl mezi Irene Adlerovou a Louisou Hawkinsovou Kristýny Daňhelové. Zatímco první je protivná semetrika s arogantním postojem i tónem hlasu, druhá je spíše éterická víla s vláčnými pohyby a těžko skrývanou nejistotou. Naopak takřka vůbec se od sebe neliší Moriarty a Virgil Cromwell Petra Vaňka. V obou případech jde o směšné mužíky bez kouska důstojnosti, Moriarty je dokonce postava veskrze komická absolutně postrádající jakoukoliv ďábelskost geniálního antagonisty. 

Jako celek působí Legenda jménem Holmes poněkud nevyrovnaně. Má příjemně melodickou hudbu a velmi slušné texty, pokulhává však libreto. Inscenace je tudíž zdlouhavá a občas až násilně vtipná, dokonce parodická. Ocenit je třeba skvělé herecké výkony, především Lukáše Janotu v titulní roli, stejně jako perfektně sehranou company. Ve výsledku je tedy Legenda jménem Holmes spíše průměrným muzikálem ovšem s nadstandardními hereckými výkony.