Faust

Autor: Johann Wolfgang Goethe 

Překlad: Otokar Fischer 

Úprava: Jan Klata 

Premiéra: 2. 3. 2019 

Uvádění: Divadlo pod Palmovkou 

Režie: Jan Klata 

Obsazení 

Faust - Jan Teplý 

Mefistofeles - Tereza Dočkalová 

Markéta - Kamila Trnková 

Hospodin, Císař, Filemon a další - Jan Vlasák 

Helena a další - Vendula Fialová 

Duch země, Valentin, Vzdorocísař, Seismos, Obr a další - Milan Mikulčík 

Ariel, Dvorní maršálek, Chiron, Arcibiskup a další - Ondřej Veselý 

Euforion, Věžník Lynkeus a další - Adam Vacula 

Správce pokladu, Wagner, Vyzvědač, Obr a další - Jan Hušek 

Matka, Baukis a další - Ivana Wojtylová 

Vrchní generál, Pygmej, Obr a další - Jakub Albrecht 

Homunkulus a další - Tomáš Dianiška 

Kancléř, Pygmejský generalissimus a další - Martin Hruška 

Délka představení: 3 h 30 

Mezi dobrem a zlem je velmi tenká hranice a pokud Hospodin a Ďábel uzavřou sázku, může se zčistajasna stát ještě nezřetelnější. Proč si nezasoutěžit o život jednoho smrtelníka, který má zdánlivě všechno, ale přesto touží mít víc. Připomíná to jízdu vysloužilého rockera na nějakém ultra kvalitním matroši, zároveň však jde o výsměch církvi, popkultuře a především naší současné společností postavené na požitcích a líbivé povrchnosti, v níž je člověk posuzován ne pro své činy, ale pro to, jak se dokáže prezentovat. Tak trochu bizarní, místy zvrácený, ale přesto nesmírně chytlavý, přesně takový je Faust Jana Klaty v Divadle pod Palmovkou. 

Text Goetheho rozsáhlé dramatické básně byl silně seškrtán, chtělo by se říci skoro okleštěn na skutečně nezbytné minimum. To je s ohledem na to, že se inscenátoři rozhodli zpracovat oba díly hry, vskutku heroický počin. Úpravy však dopadly velmi dobře, takže veškeré mluvené pasáže podtrhují téma. Tím v tomto případě není ani tak boj dobra se zlem nebo věčná touha člověka po věcech, které nemůže mít, jako spíše bezradnost naší existence ve světě, který nám skýtá tolik možností, že se s nimi nedokážeme vypořádat. Jazyk není v rámci inscenace jediným sdělovacím prostředkem, v mnoha scénách hraje dokonce minoritní úlohu nebo slouží pouze coby podpora herecké akce. Přestože Goetheho jazyk zůstává ve většině zachován, dramaturgie se postarala o jeho zesoučasnění a místy i o vyložené přeformulování, zvláště jde-li o přidání vulgarismů. 

Důležitou roli hraje v inscenaci rocková hudba, která dokresluje konkrétní atmosféru, doslovuje nakousnutá témata a rámuje Faustovu cestu sama k sobě. Faust v Klatově podání je člověk jako každý jiný, se strachy, touhami, sklony k dobrým i špatným rozhodnutím. Jedinec, který se lehce nechá zlákat vidinou rozkoše, zároveň však člověk, který se nebojí převzít zodpovědnost za vlastní činy. Člověk který vidí pod povrch a touží po něčem víc, než jen po pozlátku, s nímž se spokojují druzí. 

Scénografie je velmi minimalistická a na první pohled připomíná jakousi dystopickou budoucnost. Vepředu uprostřed jeviště se tyčí sloup s tlampači mířícími do všech čtyř stran, vzadu je umístěno promítací plátno. Všechny ostatní předměty na jinak prázdném jevišti se proměňují v závislosti na konkrétní scéně. Objevuje se cosi jako dřevěná rakev, sedačky jako v letadle, sošky Panny Marie či rozbité pouťové atrakce. Svícení je velmi ponuré a podtrhuje celkovou atmosféru úpadku a zmaru, která je s postupujícím časem stále zřetelnější. 

Největší herecký prostor mají celkem logicky Jan Teplý jako Faust a Tereza Dočkalová v roli Mefistofela. Teplý představuje svého Fausta jako muže na prahu krize středního věku, který už vyzkoušel všechno, ale nijak zvlášť ho to neuspokojuje. Chvílemi se chová jako ztroskotaný rocker na drogách, který se bojí i vlastního stínu, jindy je suverénní a naplno ovládá jeviště. Neustále má trochu posměšný výraz, jímž jako by vyjadřoval pohrdání svým okolím. Ví, co chce, a umí si o to říct, projevuje správnou míru důraznosti a daří se mu nesklouznout do pozice umíněného dítěte, které potřebuje všechno hned. Snad i díky tomu působí jeho Faust lidsky, a přestože je svým chováním mnohdy iritující, zároveň zůstává mnohovrstevnatou postavou budící sympatie. Mefistofeles Terezy Dočkalové je škodolibý rarach, který se vyžívá v nabízení dalších a dalších požitků. Dočkalová se po jevišti pohybuje sebejistým krokem mafiánského bose, který ví, že má všechno pod palcem. Slovy se prezentuje jako Faustův sluha, činy a postoji je však jasně tím, kdo ovládá situaci. A mimořádně si to vychutnává. Mefistofeles Dočkalové je vlastně takový kamarád pro každou špatnost, který ji vymyslí a následně i realizuje a ještě se mu podaří vyhnout následkům. Nezapomenutelnou součástí jejího projevu je potměšilý, lehce ďábelský smích, jímž naznačuje, že to ona je pánem situace. 

Všichni ostatní herci ztvárňují větší množství více či méně zapamatovatelných postav. Nepochybně zaujme Kamila Trnková jako až otravně naivní Markétka, byť je to spíš kvůli celkové stylizaci než pro herecký projev. Zajímavě uchopená je postava Císaře, který je v podání Jana Vlasáka dobromyslným skoroňoumou, jenž se nerad osobně do čehokoliv angažuje a radši přikyvuje každé, klidně špatné, radě, než aby musel jít do konfliktu. 

Faust v Divadle pod Palmovkou je neotřelá podívaná, která nemusí sednout úplně každému, má však řadu pozitiv. Především je to dobře uchopený text, který přes svou náročnost a v druhé půlce až rozdrobenost neztrácí nosné téma. Inscenace je velmi svérázná, místy poněkud zvrácená až nechutná, rozhodně však otevírá řadu otázek, které nutí k zamyšlení. Díky dobře vystavěným charakterům a jejich preciznímu hereckému uchopení, stejně jako díky celkové stylizaci je stále na co se dívat a hluchá místa se téměř nevyskytují. Navíc přes svůj rozsah a zvolený text není inscenace nijak umluvená, text v tomto případě není tím nejzásadnějším sdělovacím prostředkem. Pokud se tedy nezaleknete monstrózní délky a máte rádi nový pohled na klasiku, měli byste na Palmovku zajít.