Na dotek

Autor: Patrick Marber 

Překlad: Jitka Sloupková 

Premiéra: 5. dubna 2018 

Uvádění: Divadlo na Maninách 

Režie: Dan Pánek 

Obsazení 

Larry - Pavel Batěk 

Anna - Jitka Ježková 

Dan - Tomáš Havlínek 

Alice - Anna Stropnická 

Délka představení: 2 h 30 

Jsou čtyři a touží po lásce, ani jeden z nich však netuší, jak přesně by měla vypadat a co by mu měla přinést do života. Plácají se tedy sem a tam hnáni nenaplněnou touhou, kterou nedokáže nic ukojit. Ani jeden z nich totiž netuší, co od života vlastně chce a co čeká od milostného vztahu. A možná právě v tom tkví hlavní kámen úrazu. 

Dan je zneuznaný pisálek, který by rád napsal velký román, ale pro nedostatek talentu skončil v novinách jako autor nekrologů. Alice hledá pravou lásku a do každého vztahu se vrhá po hlavě, protože má potřebu milovat. A to tak dlouho, dokud se láska najednou nevytratí. Anna je chladná intelektuálka žijící svou prací, která nepovažuje muže za nutnou součást svého života. Larry působí dojmem kultivovaného hodného muže, v jehož nitru se ovšem skrývá nečekaná temná stránka. Osudy všech čtyř se propletou ve velmi komplikovaném milostném čtyřúhelníku, který je uspokojuje i ničí zároveň. Rádi by objevili svou vlastní cestu ke štěstí, zároveň však mají z něčeho takového strach. Proto se utápí v nespokojenosti a namlouvají si, že na nic jiného nemají nárok. Život je tu totiž od toho, aby s nimi vymetl. 

Marberova hra je poněkud umluvená a nepomáhá tomu ani dramaturgie Josefa Kačmarčíka. Jako by scházelo jedno nosné téma, kolem něhož se všechno točí. Postavy se motají kolem sebe, navzájem si ubližují, ale nic z toho nemá hlubší význam. Divák vidí zvláštní propletenec nezdravých vztahů, ale postavy k němu nepromlouvají, nic mu nesdělují, takže marně přemýšlí, o čem by měla inscenace vlastně být. A jestli je odpověď, že o komplikovaných vztazích, dostatečná. 

Scéna i kostýmy jsou velmi úsporné, snad aby nerozptylovaly od textu. Dekorace je poměrně variabilní, sestává z několika panelů se sedačkami, které se po jevišti různě přesouvají, čímž se proměňuje prostředí. V jednu chvíli se tedy jedná o čekárnu v nemocnici, následně o fotografický ateliér nebo útulný byt. Dekorace je v mnoha ohledech náznaková, díky čemuž je ponechán velký prostor divácké imaginaci a zejména ve vypjatých scénách umocněna atmosféra. Kostýmy pomáhají charakterizovat postavy jako uhlazené intelektuály nebo naopak rozevláté bohémy. Dobře funguje kontrast oblečení Alice a Anny - první nosí kratičké šortky a tričko odhalující pupík, druhá elegantní džíny a košili se sakem - v případě mužských charakterů nejsou rozdíly až tak patrné. 

Přestože text působí poněkud rozplizle, herecké výkony by jej dokázaly zachránit a vypíchnout ty nejpodstatnější významy. V tomto případě se to však úplně nepovedlo. Herectví všech čtyř protagonistů je nemastné neslané a příliš necharakterizuje postavy. Ty proto v konečném důsledku splývají a divák si nedokáže plně uvědomit rozdíly mezi nimi. Nejvýraznější je Tomáš Havlínek v roli nejistého novináře Dana, který si není schopen ujasnit, co vlastně chce. Havlínkův Dan je tak trochu zmatkář, který mluví dřív, než přemýšlí, nebojí se prudkých gest a bezcílného poletování po jevišti sem a tam. Pavel Batěk ztvárňuje doktora Larryho jako lehce arogantního, ale snadno zapomenutelného, vlastně dost nudného patrona. Anna Jitky Ježkové je typická ledová královna, která jako by postrádala emoce. Ježková precizně pracuje s mimikou, díky čemuž se v její tváři zračí celý rejstřík pocitů, jež dodávají Anně alespoň trochu plastičnosti. Tónem hlasu i gesty totiž působí poněkud unyle, takže divák nemá ponětí, co na ní oba dva mužští protagonisté vidí. Nejméně zajímavý je herecký projev Anny Stropnické, která jako by se nepotkávala se svou postavou. Její Alice je podivné cosi, bez emocí a bez hloubky. Až na drobné záblesky v ní není roztomilá mladická potřeštěnost nebo sžírající láska bez kompromisů. Všem postavám chybí pevné kontury, které by je nějak charakterizovaly a ukotvovaly ve světě hry. Herci působí většinu času bezradně, jako by si nebyli jistí, co vlastně mají hrát. Svůj podíl na tom má zřejmě i režie Dana Pánka, která je podobně bezradná a chtělo by se říci skoro absentující. 

Na dotek je poměrně slušný text obsahující zajímavá témata, která se však utopí v nedostatečné dramaturgii a režii. Výsledná inscenace je tedy spíše než emočně nabitou podívanou bezradným plácáním se od scény ke scéně, při níž trpí nejen publikum, ale často také herci. Jejich výkony jsou velmi rozpačité, aktéři nesplývají se svými postavami a chybí jim proto hloubka a mnohdy také uvěřitelnost. Inscenace Dana Pánka je velmi rozpačitá a nedokázala vytěžit svůj potenciál. Výsledkem jsou tedy dvě a půl hodiny nudy, které jen občas přeruší světlejší moment, který diváka na pár minut strhne. To ovšem k dobrému představení nestačí.