Romeo a Julie

Autor: William Shakespeare 

Překlad: Martin Hilský 

Premiéra: 25. 5. 2019 

Uvádění: Divadlo ABC 

Režie: Michal Dočekal 

Obsazení 

Romeo - Zdeněk Piškula 

Montek, jeho otec - Milan Kačmarčík 

Benvolio, Montekův synovec - Pavel Čeněk Vaculík 

Julie - Tereza Marečková 

Kapulet, její otec - Jiří Štrébl 

Paní Kapuletová - Dana Batulková 

Tybalt, jejich synovec - Michael Vykus 

Petr, sluha - Martin Donutil 

Chůva / Kníže - Sabina Remundová 

Merkucio / Lékárník - Filip Březina 

Paris - Aleš Bílík 

Vavřinec, mnich - Vojtěch Dvořák 

Délka představení: 3 h 

Shakespeare se hraje v různých podobách poměrně často. Každá generace ho pojímá po svém a vkládá do něj něco osobitého, stejně tak každý tvůrce má k jeho textu jiný přístup. Inscenace Michala Dočekala v Divadle ABC se nese tak trochu v duchu teenagerovských romantických komedií, nepostrádá vtip a lehkost, ovšem zároveň v sobě nese podprahovou krutost a bezvýchodnost, která postavy žene do extrému. 

Shakespearův text byl do určité míry proškrtán, některé postavy byly vyřazeny nebo přinejmenším přišly o své repliky a na scéně se objevují pouze jako němí fantómové. V textu je podtržena vzájemná nevraživost mezi dvěma rody, která vznikla neznámo kdy, ovšem stále je stravuje. Zároveň jsou postavy prezentovány jako silné individuality, z nichž každá má co říct, ale navzájem jim chybí vůle se domluvit. Každý si bez ustání vede svou a neohlíží se na druhé. Všichni jsou vlastně opuštěnými jedinci v zajetí společnosti, kteří hledají pochopení, ale zůstávají uvězněni ve stavu bezvýchodnosti, který je dlouhodobě neudržitelný. Na scéně jako by se odehrávalo poslední dějství příběhu dokonalých sobců, které hubí jejich vlastní vášně. Inscenace je zároveň příběhem o mezigeneračních sporech a vzájemném prolínání světů dětí a dospělých, které jako by od sebe dělily světelné roky. 

Romeo a Julie v Dočekalově podání vlastně nejsou ani tak zoufale zamilovaní puberťáci. Spíše se jedná o dvě osamělé duše, které v sobě našly zalíbení a snad trochu naivně věří, že svou láskou mohou pomoci zaplašit všeobecně panující nenávist. I jejich vlastní činy je však přesvědčují o opaku a ukazují prohnilost společnosti, v níž se pohybují. Společnosti ovládané předsudky a nenávistí, kde jako by láska neměla místo. Inscenace je tak do značné míry zrcadlem nás samých a povrchnosti světa, v němž žijeme. 

Krokem, který Dočekalovi dokonale vyšel, byla sázka na mladou hereckou generaci v titulních rolích Romea a Julie, stejně jako v rolích Romeových kumpánů Benvolia a Merkucia. Druhý jmenovaný v podání Filipa Březiny je bezstarostný hejsek, který nic nebere příliš vážně a myslí neustále především na vlastní zábavu. Pro ránu nejde daleko, projevuje se hlučně a mnohomluvně a nic ho neudrží na jednom místě. Benvolio Pavla Čeňka Vaculíka je spíš tichý přizvukovač, který se snaží krotit vzedmuté vášně, ovšem jinak se drží v pozadí, nijak výrazně se neprojevuje a kam ho člověk postaví, tam ho taky najde. Z postav starších je zapamatovatelný především mnich Vavřinec Vojtěcha Dvořáka, který se prezentuje jako autorita, jež se dokáže přiblížit mladší generaci zejména tím, že si osvojuje její zvyky, jazyk i gesta. Má pochopení pro mladické bláznění, ovšem dokáže se ostře ohradit, pokud s ním nesouhlasí. Ocitá se proto kdesi na rozhraní mezi dvěma světy a má největší potenciál pochopit děti i jejich rodiče. 

Julie Terezy Marečkové je ve své podstatě rozmazlené dítě zvyklé prosadit si za všech okolností svou, které však trpí emoční vyprahlostí. Prochází si obdobím vzdoru vůči rodičům a její vzplanutí pro Romea v sobě má nádech rebelie, protože je jí jasné, že by jí jej neschválili. Je náladová, chová se umanutě a občas to působí, že si nevidí ani na špičku nosu. Její dětinskost je místy až otravná a vyvolává otázku, co na ní Romeo vlastně vidí. V podání Zdeňka Piškuly se jedná o nerozhodného mladíčka, který neví, co vlastně chce. Touží po lásce, svým způsobem i po obdivu, dělá mu dobře Juliina naivita a vědomí, že potřebuje jeho vedení, aby se dokázala prodrat životem. V jeho jinak vyprázdněném světě představuje jediný pevný bod, k němuž vzhlíží a jenž dává jeho životu smysl. Bez ní jako by si nedokázal poradit a postrádal vůli to vůbec zkoušet. Zejména v emočně vypjatých momentech Piškula exceluje a budí tak dojem, že mu i přes okolní bezcitný svět na Julii skutečně záleží. A že je vlastně jediný z přítomných, kdo se nebojí dát city na odiv.

Představení je doprovázeno živou, převážně rockovou hudbou, která výborně pomáhá s budováním celkové bezútěšné atmosféry. Hudební motivy se v průběhu představení vracejí a osmyslňují. Nejvíce patrné je to u skladby SOS od ABBY, kterou zpívá Julie. Když si ji notuje poprvé, je to vyprázdněný povzdech nad postrádaným partnerem. Když ji znovu zpívá při čekání na Romea, jedná se o lehce nedočkavou prosbu. V závěru nad Romeovým mrtvým tělem jde o čistý nářek nad ztrátou něčeho, co už se nikdy nevrátí. A nejde jenom o lásku, ale především o vlastní bezstarostné mládí a veškeré iluze o něm. Dočekal využívá i dalších popkulturních hudebních motivů, jako jsou slavný Mendelsohnům svatební pochod nebo znělky z videoher. Vším poukazuje na vyprázdněnost světa, do nějž svou inscenaci situoval. 

Romeo a Julie v Divadle ABC jsou především výpovědí o nás samých, povrchnosti naší doby a našem vlastním sobectví. Kombinace toho všeho je devastující a může být dokonce smrtící. Dočekalova inscenace je teenagersky bláznivá, plyne s lehkostí a nadhledem, ovšem s každou uběhlou minutou jako by lehce přituhovalo, atmosféra houstne a spěje k neúprosnému konci. Zatímco první polovina by se dala směle označit za lehkou komedii, druhá je výrazně vyostřenější a temně tragická. Dočekalovo podání je hodně moderní, velmi svérázné a nejspíš nesedne každému. Rozhodně však jde o dobré divadlo s dobře zvolenou a perfektně prokreslenou hlavní myšlenkou.