Autor: Jaroslav Havlíček
Dramatizace: Věra Mašková
Premiéra: 7. 5. 2019
Uvádění: Vršovické divadlo MANA
Režie: Radovan Lipus
Obsazení
Mánek - Lukáš Jurek
Adéla - Denisa Pfauserová
Milada - Stanislava Jachnická
Mařena - Veronika Janků
Teodor - Petr Klimeš
Jirka - Leonard Stirský Hädler
Číšník - David Rot
Délka představení: 1 h 50
Na první pohled banální romance mezi mužem ve středním věku a výrazně mladší ženou, na druhý sonda do povrchnosti dnešního světa pomalu ztrácejícího veškeré hodnoty. Inscenace Ta třetí ve Vršovickém divadle MANA je působivou výpovědí o naší společnosti zvolna se utápějící v líbivosti prázdných slov a nesplněných slibů.
Jiří je stárnoucí bankovní úředník, jemuž o silvestrovské noci vtrhne do života žena poloviny jeho věku. Prudce pro ni zahoří a bezhlavě se vrhne do vztahu, který se zdá pouze jednostranně výhodný. Celá inscenace sleduje vývoj vztahu mezi oběma protagonisty, komplikace, které se mu staví do cesty a překážky, jež je třeba zdolávat. Mnohem spíš je však inscenace výpovědí o líbivosti vnějšího pozlátka, do nějž se rádi halíme, a tak trochu také o naší generaci. O generaci lidí, kteří upřednostňují život bez závazků, nehrnou se do vztahů a když už ano, chtějí jenom brát, ale ne dávat. Nejsou schopni obětí ani kompromisů, odmítají cokoliv slevit ze svých požadavků nebo se jakkoliv přizpůsobovat. Před důležitými rozhodnutími utíkají a vyhýbají se jim, a pokud jsou s nimi přeci jen konfrontováni, cítí se najednou zcela bezradní a neschopní si s nastalou situací poradit.
Dramatizace Věry Maškové je velmi epizodická. Nejde ani tak po příběhu, dějová linie zůstává spíše v náznaku, jako spíše po hlavním tématu, které chce předat. A jemuž dramatizace dokonale slouží. Havlíčkův psychologický román je převeden na krátké výseky ze života jednotlivých protagonistů, jimiž se demonstruje především jejich značný individualismus a skutečnost, že existují a fungují vedle sebe, nikoliv spolu.
Téma je podtrženo rovněž scénografií, která sestává z několika kusů nábytku a tří průhledných zástěn, jež se dají po jevišti snadno přesouvat. Dění, které se za nimi odehrává, je jistým způsobem pokřiveno a zdeformováno. Na první pohled se sice zdá, že postavy na sebe navzájem vidí, na druhý je však jasně patrné, že si skutečnost za průhlednou fólií přibarvují po svém a doplňují ji tak, aby korespondovala s jejich vlastními představami. Nevidí realitu, jenom svoji představu o ní. Režie Radovana Lipuse je poměrně minimalistická a nepříliš nápaditá, zajímavě však pracuje s dělením scény na jednotlivé segmenty a s paralelními akcemi, byť jich není mnoho.
Během představení se na jevišti objeví celkem šest herců, přičemž dámská část obsazení je výraznější a herecky zajímavější. Dominuje jednoznačně Denisa Pfauserová v roli Adély. Jednak je to značným hereckým prostorem, který dostala, jednak samotným pojetím její postavy. Adéla je krásná tvářička bez hlubšího zájmu o cokoliv, která však dokáže okouzlit svou dívčí naivitou a kouzelným vzhledem. Neví, co chce od života, je si však naprosto jistá, co nechce - změnit cokoliv na životním stylu, který vede. Odmítá se přizpůsobovat, není svolná ke kompromisům. Pod líbivým pozlátkem se skrývá povrchní koketka, která se vyžívá v manipulaci druhými a očekává, že celý svět bude tančit podle jejích not. Pfauserová Adélu ztvárňuje jako dokonalé rozmarné děcko, které by si zasloužilo pár facek. Její projev je velmi iritující, tudíž k postavě je velmi těžké pociťovat sympatie. Přesvědčivá je Pfauserová zejména v momentech, kdy ztvárňuje Adélu rozhořčenou, otrávenou nebo rozzlobenou, stejně dobrá je však také v předvádění mladického entuziasmu a potřeštěnosti.
V hlavě vám nejspíš uvízne také Veronika Janků jako Mařena. Dokonalý prototyp venkovské matrony co na srdci, to na jazyku. Janků se na scénu vždy přivalí jako velká voda, její promluvy mají kadenci krupobití a její gesta dávají tušit, že je to ženská od rány, s níž byste se jen neradi dostali do křížku.
Postavu hlavního milovníka Jiřího ztvárňuje Lukáš Jurek, který nicméně trochu nudí. Není to však ani tak hereckým projevem, jako spíše charakterem postavy. Jiří je nudný patron, který se dokáže proměnit v nadšeného milovníka, jako by mu však scházel zápal, s nímž by dotahoval věci do konce. Před rozhodnutími utíká a neustále je oddaluje, případně je zbaběle přehazuje na jiné. Postava Jiřího je tak iritující stejně nebo snad ještě více než Adéla. Jurek dokáže jednoduchým gestem nebo drobným záškubem v obličeji postihnout celou škálu emocí od lásky přes zhnusení až po opovržení, herecky je přesvědčivý, své postavě tím ovšem na sympatičnosti nepřidá.
Ta třetí ve Vršovickém divadle MANA je inscenace poměrně klasická, ovšem řemeslně dobře provedená. Tvůrci sice zvolili relativně starý text, nicméně dokázali jej aktualizovat podtržením současného tématu v něm. Inscenace je díky tomu nejen příběhem o nestálosti lidských citů, ale především zrcadlem dnešní společnosti. A právě takových kusů je dnes zapotřebí nejvíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat