Vlasy

Hudba: Galt MacDermot

Scénář a texty písní: James Rado, Gerome Ragni

Překlad: Jiří Josek

Premiéra: 18. 1. 2019

Uvádění: Divadlo Kalich

Režie: Šimon Caban

Hudební nastudování: Lubomír Dolný

Obsazení (tučně alternace, které jsem viděla)

Berger - Přemysl Pálek, Roman Tomeš

Claude - Richard Pekárek, Milan Peroutka

Sheila - Charlotte Doubravová, Petra Vojtková

Woof - Jan Fanta, Štěpán Komárek

Jeannie - Simona Tlustá, Michaela Tomešová

Hud - Lukáš Adam, Jan Tenkrát

Steve - Filip Hořejš, Viktor Novák

Suzan - Nina Horáková, Tereza Machová

Vícerole - Kateřina Bohatová, Marie Křížová, Kateřina Steinerová

Vícerole - Petr Novotný, Michal Pleskot

Délka představení: 2 h 45

Divadlo Kalich je známé především tím, že připravuje kvalitní muzikálová představení. Zdejší nastudování muzikálu Vlasy, který se vrátil do Prahy po 20 let, je poměrně odvážné, velmi originální a do značné míry svérázné. Přestože celková koncepce může budit lehké rozpaky, jednotlivá taneční i pěvecká čísla jsou tradičně skvělá a potvrzují pozici Kalichu jako předního pražského muzikálového divadla.

Vlasy při svém prvním uvedení na Broadwayi vzbudily doslova senzaci. Do širšího povědomí se následně dostaly díky stejnojmennému filmu Miloše Formana, který si nicméně původní muzikál výrazně poupravil, zejména doplnil nosnou příběhovou linii, která v divadelní verzi schází. K nám se muzikál poprvé dostal v 90. letech, kdy se hrál v divadle Pyramida (dnes GoJa Music Hall), a přestože vzbudil zájem, rozhodně se nejednalo o fenomenální úspěch. Nové nastudování divadla Kalich si klade za cíl především přilákat do divadla mladé lidi, o nichž muzikál vypráví především. Tomu ostatně odpovídá i poměrně odvážná koncepce.

Přestože Vlasy už oslavily půlstoletí, obsahují nosná témata, která k nám promlouvají. Ve své době se jednalo o generační výpověď mladých bouřících se proti svým rodičům i proti světu, který v jejich očích pomalu odumíral. Kritizovali bezvýchodnost svého postavení, ekologickou krizi, nesmyslnost válek vedených daleko od domova pro pochybné cíle... Je smutnou skutečností, že to všechno je stále aktuální i pro nás a že za padesát let se toho ve světě zas až tolik nezměnilo.

Jednotlivá čísla jsou propojena velmi volným rámcem maturantů trénujících na půlnoční překvapení pro svůj maturitní ples. Právě tato linie je však asi nejproblematičtější částí celého muzikálu. Přeskakuje totiž z reality ke zkoušce a zpět, aniž by divákovi poskytovala jakýkoliv klíč, jak tyto přesuny číst. Ve většině případů se tak marně snažíte zorientovat v tom, co se na scéně právě odehrává, jestli je to realita nebo zkouška, kdo jsou postavy před vámi na scéně. Zejména první půle je zmatečnou psychedelickou změtí bez ladu a skladu, kde se jednotlivá hudební a taneční čísla vrství na sebe, ovšem logiku či příběh byste v nich hledali marně. Pokud však přistoupíte na skutečnost, že se jedná o silně apelativní obraz dneška, a přestanete v obrazech drogového opojení hledat logiku, máte slušnou šanci si představení užít. Druhá půle už je více příběhová a potěší tedy i konzervativnější diváky.

Scénografie je velmi jednoduchá, sestává všehovšudy z několika led panelů přes celou výšku jeviště, na kterých se zobrazuje konkrétní prostředí. Tyto vizualizace jsou buď konkretizované - např. školní třída nebo vojenská základna, či tzv. náladové, tedy dokreslující konkrétní atmosféru. Do toho se na scéně občas mihne nějaký kus nábytku či rekvizita, využita je také točna, po většinu času však zůstává scéna prázdná a umožňuje bezproblémový pohyb aktérů v rámci herecké akce i tanečních choreografií.

Šimon Caban se prostřednictvím své režie snaží především představit na jevišti skupinku nedospělých puberťáků, kteří mají tendence jednat dřív než přemýšlet. Všichni se zuřivě překřikují, pošťuchují, dělají psí kusy a chovají se, jako by jejich život nikdy neměl skončit. Po většinu času působí jako když jedou na drogách a životní styl, který předvádí, dost ostře kontrastuje s apelativností sdělení, které se snaží předat. Caban se nebojí oplzlostí, perverzností ani nahoty, takže inscenace je, zejména v první půli, vlastně jakýmsi drogovým přeludem, jehož nelogičnost se průběžně přelévá mezi jevištěm a hledištěm a zřejmě nedává smysl vůbec nikomu.

Obsazení je jako už tradičně velmi vyvážené a mezi sólisty a company takřka nejsou rozdíly. Všichni zpívají a především tančí jako o život, pro herecký projev není mnoho prostoru. Muzikál vlastně nemá hlavní a vedlejší role, jednotlivé party jsou na tom s hereckým a pěveckým prostorem podobně. Rozhodně zaujme Lukáš Adam jako Hud, který je na scéně neřízenou střelou. Vtipálek neustále připravený pro každou špatnost, který pod bezstarostnou slupkou skrývá něžnou duši. Pozornost si zaslouží také Roman Tomeš jako Berger, a to zejména v poloze sarkastického Kapitána, životního ztroskotance, s nímž život pěkně vymetl, ale přesto se rozhodl na něj nerezignovat.

Z dam nejvíce upoutá Tereza Machová coby Suzan především díky přirozenému hereckému projevu a silnému hlasu s krásnou barvou. Machová na sebe poutá pozornost nejen v sólových, ale také ve sborových výstupech. Její Suzan je puberťačka, která se nebojí odvázat, ale kdesi vskrytu v ní dřímá hluboko zakořeněný smysl pro zodpovědnost, který jí neumožní vždy a naplno se bezohledně oddávat pokušením.

Vlasy v Kalichu jsou roztančenou show, která zaujme mladým obsazením a přesvědčivými hereckými, pěveckými a tanečními výkony. Celková koncepce má své rezervy a zejména první půle působí pouze jako sled nesouvisejících hudebních čísel poskládaných vedle sebe bez ladu a skladu. Z jeviště však proudí neuvěřitelná energie, která vás dokáže strhnout, a pokud se rozhodne přistoupit na to, že by bylo marné hledat logiku tam, kde žádná není, zaručeně si představení maximálně užijete.