Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský
Premiéra: 25. 6.2019
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti
Režie: Pavel Khek
Obsazení
Leontes, sicilský král - Martin Hofmann / Michal Isteník
Hermiona, jeho žena - Petra Špalková
Mamilius, jeho syn - Kristián Špiner
Perdita, jeho dcera - Veronika Arichteva
Camillo - Radim Madeja
Antigonus & Pastýř, domnělý otec Perdity - Cyril Drozda
Paulina, Antigonova žena - Alena Mihulová
Emilie, Hermionina dáma - Evellyn Pacoláková
Polixenes, český král - Saša Rašilov
Florizel, jeho syn - Aleš Bílík
Křupan & Archidamus & Český pán - Matouš Ruml
Žalářník & Čech 1 & Žížala - Jan Řezníček
Pán & Čech 2 & Čoud & Hodnostář - Marek Pospíchal
Délka představení: 2 h 35
Letošní premiérou Letních shakespearovských slavností je Zimní pohádka, jedna z Shakespearových pozdních her, která by se dala označit za hořkosladkou komedii. Na Pražském hradě se divákům představuje v režii Pavla Kheka jako příběh o manipulaci, problematice vzájemné důvěry a povrchnosti našeho světa, který je vždy ochotný naslouchat spíše sladkým lžím než hořkým pravdám.
Shakespearův text v překladu Martina Hilského byl proškrtán a okraden o několik postav, čímž se režisérovi podařilo podtrhnout hlavní poselství své inscenaci - tedy povrchnost mezilidských vztahů a problém obratné manipulace, která se velmi často skrývá za líbivými řečičkami. Prakticky všechny potenciálně komediální charaktery byly z textu odstraněny, případně byly jejich party výrazně okleštěny. Funkci komických figur plní Pastýř a jeho syn Křupan, jediní ryzí lidé v jinak zkaženém, snad až zvráceném světě, kde upřímnost nemá šanci zvítězit, protože všechno se podřizuje vůli mocipánů.
Scéna je víceméně neutrální, byť vzdáleně připomíná obří krejčovský ateliér plný zrcadel, krejčovských panen a líbivých pozlátek. Je to prostředí, v němž je všechno na pohled krásné, ale povrchní. Zrcadla odráží zjev předmětů i lidí, ale ne jejich duši. Neodkrývají skutečnou hloubku a už vůbec ne pravdu, ukazují pouze to, co chce dotyčný sám vidět. Je to místo, kde se každý může přestrojit po libosti, nasadit si kostým a masku a skrýt svou pravou tvář za překrásným hávem. A zároveň se jedná o prostor, kde se každý může ukázat zcela nahý. Zbaven veškerých zábran i tajemství, zranitelný a připravený naslouchat, jakou tvář by měl nastavit světu. Prostor přímo uzpůsobený sladké, nenápadné manipulaci.
V Khekově podání je spouštěčem veškerého dění, oním obratným manipulátorem, který celou dobu tahá za nitky, Camillo. Podivná šedá eminence držící se v pozadí, zdánlivě bez vlastního názoru a popouškující repliky druhých, jen aby mohla přítomné vmanipulovat do vlastních plánů. Radim Madeja v této roli připomíná pavouka umně snovajícího své sítě. Nenápadně se plíží podél stěn, má oči i uši všude, zdánlivě o ničem neví, ale přesto je ochoten vždy přispět dobře míněnou radou. Pouze mimoděčné gesto či úšklebek, někdy dokonce jen lehká změna tónu hlasu dávají tušit, že to on je člověkem, který celou situaci dokonale ovládá a vychutnává si to.
Herecky celé inscenaci jednoznačně dominuje Michal Isteník v roli krále Leontese. Působivý je především jeho přerod z bezdůvodného žárlivce v první půli představení v zlomeného rezignovaného alkoholika. Zatímco v žárlivé poloze na jevišti doslova zuří, vzteká se, zvyšuje hlas, chaoticky pobíhá sem a tam, zatíná pěsti, drásá si obličej a rve vlasy a neváhá povolit uzdu bezuzdné zuřivosti, po přestávce se mění v trochu směšného opilce, který vyvolává stejnou měrou odpor jako lítost. Bezcílně se potácí po scéně, lehce si šlape na jazyk, propuká v záchvaty nekontrolovatelného a zcela nevhodného smíchu... Ze silného suverénního muže, který si ohnivě hájil vlastní pravdu, se stává alkoholem otupělá troska, která žehrá na život a čeká na vysvobození.
Z ženských postav nejvíce zaujme Alena Mihulová coby Paulína. Neohrožená obhájkyně spravedlnosti, která se nebojí bouřlivě ohradit, má-li pocit, že se děje nějaká křivda. Nejsou jí cizí prudká gesta ani ostrý tón hlasu, zároveň však dokáže i nesmírně zjemnit a vložit do řeči těla zdrženlivost a okolkování, jímž naznačuje, že ví mnohem víc, než prozrazuje.
Většina ostatních herců odvádí standardní výkon, který nicméně vedle Isteníka lehce zaniká. Saša Rašilov jako král Polixenes je možná až trochu zbytečně směšný panák, což je Rašilovova obvyklá poloha, kterou předvádí už několik let a po pravdě trochu nudí. Perdita Veroniky Arichtevy je zpočátku roztomile naivní slečinka, která však záhy sklouzává k nudné povrchnosti bez hlubšího citového prožitku ve vypjatých momentech. Princ Florizel Aleše Bílíka je sice upřímný mladík, ale nevyhýbá se mu hřích mladické arogance, s níž si troufá postavit se celému světu.
Khekovo nastudování Zimní pohádky je v mnohém výpovědí o našem světě postaveném na líbivé povrchnosti a snadné zmanipulovatelnosti kohokoliv z nás. Vyvolává otázky, co je pravda a co jenom zdání, čemu a komu můžeme věřit a jestli ve světě vůbec existuje něco jako upřímnost. I přes smírný a emocemi prodchnutý konec, kde zlo je potrestáno a dobro konečně zvítězí, tak přetrvává pocit hořkosti. Hořkosti nad tím, že pravda je to, co se za ni rozhodneme označit. A že jsou to vítězové, podle nichž se píšou příběhy...
Žádné komentáře:
Okomentovat