Élektra

Autor: Sofoklés

Překlad: Hana Burešová

Úprava: Štěpán Otčenášek

Premiéra: 22. 3. 2018

Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Hana Burešová

Obsazení

Élektra - Eva Hacurová

Orestés - Pavel Neškudla

Chrysothemis - Marie Poulová

Klytaiméstra - Petra Špalková

Vychovatel - Jan Vondráček

Aigisthos - Jan Meduna

Chór - Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová

Délka představení: 1 h 15

Inscenovat antická dramata je vždycky tak trochu oříšek. Obvykle se totiž jedná o texty, které dnešnímu divákovi nemají moc co nabídnout, jsou neaktuální a jakákoliv snaha o jejich tematizování současnou optikou vyznívá chabě. Najít nosné téma za mnohdy primitivním příběhem a zvolit adekvátní zpracování je už samo o sobě nesmírně náročné. V Divadle v Dlouhé se však s antickou látkou poprali se ctí. Zdejší Élektra je moderní i klasická zároveň, nemluvě o tom, že otevírá témata, která v souvislosti s třicátým výročím 17. listopadu začínají ve společnosti ve velkém rezonovat.

Hana Burešová a Štěpán Otčenášek se rozhodli pojmout Élektru jako drama volby a svobodné vůle. Prim v něm hrají ženy, muži jsou spíše tichými přizvukovači, případně figurkami tančícími do rytmu ženské hudby. To v ženských hlavách se rodí všechny zásadní plány, to ony si mimoděk hrají s osudy všech okolo sebe, to z jejich úst se nejúpěnlivěji ozývá volání po svobodě. Inscenace velmi výrazně upozorňuje na nutnost boje proti tyranii, lidskou potřebu svobodné volby a individuálnost vnímání spravedlnosti.

Scéna působí do značné míry surově a nehotově. Tvůrci jako by dávali nahlédnout do inscenačního zákulisí, takže zadní část ani strany jeviště nejsou vykryté a nabízí se perfektní výhled na technické zázemí. Dominantou scény jsou dvoukřídlé posuvné kovové dveře zasazené do kolejnic v pravé zadní části, žebřík a jakýsi obětní oltářík vlevo vepředu. Prostředí není nijak konkretizováno, zůstává v náznaku a dotváří se na základě promluv jednotlivých postav. Kostýmy působí z části civilně, z části přehnaně a extravagantně. Všechno je vlastně jaksi na půl cesty, tvůrci přiznávají umělost a divadelnost inscenace, ale zároveň ji popírají. Na jevišti díky tomu vzniká zajímavé napětí.

Stěžejní roli hraje využití světla a hudby. Nasvícena je obvykle jenom centrální část scény, zbytek se topí v pološeru. Tento středový prostor je také prakticky jedinou reálnou hrací plochou a postavy svým vstupem do něj demonstrují, že mají něco na srdci. Pozornost je vždy upřena na toho, kdo se právě nachází v osvětlené části scény, ostatní však po většinu času zůstávají na jevišti s ním a proměňují se v němý chór, který jej doprovází pomocí hudebních nástrojů. K dispozici jsou housle, basová kytara, tympán či zvonkohra.

Vzhledem k původu dramatu a jeho stáří není možné tvořit postavy skrz psychologické herectví. Jednotliví hrdinové totiž často k jednání mají pro nás zcela nepochopitelné pohnutky, ani nemluvě o tom, že neprodělávají žádný zásadní vývoj. Všichni herci proto pojímají své party deklamačně a se značnou, i když s ohledem na žánr přiměřenou dávkou patosu. Vyniká jednoznačně Eva Hacurová v titulní roli Élektry. Podává ji jako osudem zkoušenou ženu, která se snaží bojovat za to, co považuje za správné. Z pohledu jakési zjednodušené psychologie je to vlastně sobecká semetrika neuznávající cizí názor a pevně si stojící za svým za každých okolností a proti všem. Hacurová vkládá emoce a pohnutí nejen do hlasu, ale do každého pohybu a gesta. Působí velmi dominantně, hrdě se tyčí nad ostatními a shlíží na ně ze své morální výše. Mžikem oka se však dovede proměnit v zhroucenou hromádku neštěstí či domněle pokornou poslušnou ovečku. Zaujme také Marie Poulová coby Chrysothemis. Je v podstatě přesným opakem Hacurové Élektry. Působí nervózně, ustrašeně, neustále se kradmo ohlíží přes rameno, jestli ji náhodou někdo nesleduje, zároveň však v sobě má jakousi lehkost, s níž jako by se neustále vznášela kousek nad zemí a ukazovala tak morální nadhled trochu jiného druhu.

Élektra v Dlouhé je současně pojatou antickou tragédií, která řeší aktuální témata svobodné vůle a spravedlnosti, ovšem v klasickém duchu řeckého patosu. Každá jednotlivá situace má velmi přesné načasování, díky čemuž se daří promyšleně budovat trochu surreálnou atmosféru. Jedná se o nesmírně povedenou inscenaci, která má šanci zaujmout zejména kontrastem surovosti a nehotovosti prostředí a precizně prokomponovaného scénického ztvárnění a hereckého pojetí.