Autor: Václav Havel
Premiéra: 19. 10. 2019
Uvádění: Divadlo ABC
Režie: David Radok
Obsazení
MacHeath, šéf zlodějské organizace - Martin Donutil
Willaim Peachum, šéf jiné zlodějské organizace - Jan Vlasák
Elizabeth Peachumová, jeho žena - Eva Salzmannová
Polly, jejich dcera a MacHeathova žena - Tereza Marečková
Bill Lockit, velitel policie - Hanuš Bor
Mary Lockitová, jeho žena - Eva Salzmannová
Lucy, jejich dcera a MacHeathova žena - Petra Tenorová
Harry Filch, nezávislý kapsář a hlas - Filip Březina
Diana, majitelka "dámského salonu" - Dana Batulková
Jenny, zaměstnankyně "dámského salonu" - Zuzana Stavná
Vicki, též Ingrid, zaměstnankyně "dámského salonu" - Markéta Jandová
Betty, zaměstnankyně "dámské salonu" - Anna Kukuczková
Jim, člen MacHeathovy organizace - Radim Kalvoda
Jack, člen MacHeathovy organizace - Pavel Juřica
Harold, vězeňský dozorce - Milan Kačmarčík
John, vězeňský dozorce - Zdeněk Vencl
Opilec - ...
Délka představení: 2 h 20
Podobenství o společnosti, v níž je snazší jít s proudem, podrobit se autoritám a potlačit vlastní názor. Společnosti, v níž se každý považuje za svobodného, dokud není konfrontován s drsnou realitou, že za provázky tahá někdo úplně jiný. Žebrácká opera Václava Havla v Divadle ABC je kdesi na pomezí mezi představením havlovským a brechtovským, přičemž sází především na kvalitní herecké výkony.
Na začátku jsou dva zlodějské gangy - jeden pod vedení Peachuma (Jan Vlasák), druhý dozorovaný MacHeathem (Martin Donutil), které stojí proti sobě, konkurují si a snaží se navzájem ovládnout. Jak děj postupuje, před divákem se rozprostírá do šíře míra jejich korupce, podvodů a lží, utkaných do velmi husté sítě, z níž je obtížné se vymotat. Hra představuje pokřivený svět bez hodnot, kde se všechno řídí svou vlastní zvrácenou logikou poháněnou jenom touhou po zisku, moci či přežití. De facto jde o panoptikum směšných postaviček ovládaných jediným loutkovodičem, který však své karty vyloží na stůl až v poslední možné chvíli, a to ještě ne v plné šíři.
Scéna Davida Radoka je velmi minimalistická a vychází z tradice barokního divadla. Boční kulisy a horní sufity se spojují v jeden pevný rám a vytváří falešnou perspektivu, zadní prospekt je imitován malovanými plátny zachycujícími různá prostředí, která se snadno a rychle střídají. Tento dvourozměrný návrh je doplňován solitérními kousky nábytku, jenž pouze dokresluje konkrétní prostředí. Kostýmy Zuzany Ježkové nejsou příliš lichotivé a často jednotlivým protagonistům úplně nesedí, zvlášť patrné je to u Peachumova neforemného zeleného županu. Na druhou stranu však nejde o výrazný dějotvorný prvek, kostýmy pouze lehce naznačují vztahy mezi postavami, byť často pouze v barevnosti či těžko postihnutelném detailu.
Obdobně jako scéna je minimalistická i Radokova režie. Daří se mu rozpohybovat jeviště a budovat na něm jednotlivé situace i naznačovat vztahy mezi postavami, všechno se však děje ve velmi úsporném a nepříliš teatrálním duchu. To je na jednu stranu poměrně překvapivé s ohledem na to, kolik monologů cílených přímo do publika herci mají, jistá civilnost však v tomto případě promlouvá k divákovi spíše než přehnaná divadelnost. Ostatně inscenaci neschází ani některé silně teatrální momenty.
Inscenace je nesmírně umluvená, což je dáno už samotným Havlovým textem. Postavy pronášejí dlouhé monology, v nichž často vykreslují svou představu světa a vyvolávají před divákovýma očima barvité obrázky. Přikrášlují si realitu podle sebe, požívají na ni vlastní morální měřítka a ve výsledku vlastně všechny krmí krásnými lžemi, jimž se ovšem chce věřit. Iluzivnost prostředí, v němž se vše odehrává, se spojuje s iluzivností vysloveného, takže inscenace působí jako obraz vyprázdněného světa, v němž realita je to, co se za ni postavy rozhodnou označit. Malované dekorace tím nabývají nového významu, protože celý svět inscenace je vlastně jedna velká Potěmkinova vesnice. Líbivé pozlátko zakrývající skutečnost, že realita je prohnilá až do morku kostí.
Herecky zaujme především Martin Donutil v roli mafiánského bose MacHeathe. Je to tak trochu naivka a tak trochu snílek, který však zároveň umí protřele kalkulovat a z každé situace vytřískat maximum. Má několik hereckých poloh, mezi nimiž plynule přechází a vyvolává tak dojem mnohovrstevnatého charakteru. Donutil používá lehce arogantní, ale zároveň blazeovaný tón hlasu, jímž naznačuje, že naprosto přesně ví, co dělá. Ve svých monolozích se stává básníkem, který prostřednictvím slov kouzlí dokonalé iluzorní světy. K ženám se chová podle svých vlastních rad s jistou dávkou přezíravosti a pohrdání, které je však k němu o to více připoutají. Donutil je úsporný v pohybu i gestech, pracuje zejména s mimikou a tónem hlasu, ovšem touto minimalističností dokonale vystihuje MacHeatheovu podstatu.
Dobře uchopený je také Peachum Jana Vlasáka, který osciluje mezi polohou otráveného nerudného dědka, jehož svět vypekl, a laskavého moudrého strýčka udílejícího cenné rady mladším generacím. V prvním případě vztekle zvyšuje hlas a prudce gestikuluje, ve druhém mluví klidně, skoro laskavě a nenásilně přesvědčuje o své pravdě, jeho gesta jsou výrazně mírnější a stejně tak mimika.
Z ženských protagonistech zaujmou především Petra Tenorová jako Lucy, a to hlavně svým vášnivým, lehce patetickým projevem s dokonale propracovanou mimikou, a Eva Salzmannová jako paní Peachumová či později paní Lockittová, která působí jako skutečný mozek všech operací. Ví o všem, co se kolem šustne, a velmi nenásilně podsouvá vlastní názor svým mužským protějškům, takže mají pocit, že vzešel z jejich a ne její hlavy.
Žebrácká opera v Divadle ABC je v něčem typicky havlovská, v něčem jiném velmi brechtovská, zároveň však zcela Radokova. Stojí především na slovech a jejich různých významech, představuje iluzorní svět, v němž se stírají rozdíly mezi iluzí a realitou. Lidé nejsou tím, kým se zdají být, všichni sebou vzájemně manipulují a vedou nerovný boj, jenž nemůže skončit vítězstvím. Rozhodně se jedná o vydařenou inscenaci předestírající problémy naší doby na stříbrném podnose. Možná trochu popisně a doslovně, ale přesto zábavně a s grácií.
Žádné komentáře:
Okomentovat