Autor: Jakub Nvota
Premiéra: 7. 9. 2019
Uvádění: Divadlo Rokoko
Režie: Jakub Nvota
Obsazení
Tereza - Nina Horáková / Erika Stárková
Inga - Dana Marková / Petra Tenorová
Jana - Zuzana Mauréry
Matouš - Tomáš Havlínek
Kněz - Petr Konáš
Vladislav - Tomáš Petřík
Hlas - Ondřej Pavelka
Délka představení: 1 h 40
Šestice postav, které na sebe narazí náhodně v jednom opuštěném baru a jejichž osudy se propletou. Neznají se, většina z nich se nikdy předtím nesetkala. Netuší, co vlastně hledají, a možná tak úplně neví ani to, kdo vlastně jsou. Spojuje je však touha po něčem víc. Po změně, která by mohla jejich jinak šedý život prozářit barvami. Objeví nakonec to, po čem tolik prahnou?
Jakub Nvota se rozhodl pro lehce netradiční pojetí inscenace a svůj autorský pořad s písněmi Hany Hegerové, jímž jí vzdává hold, rozehrává v hledišti, nikoli na jevišti divadla Rokoko. To v tomto případě patří divákům, herci se pohybují mezi sedačkami v sále. Z toho tak trochu vyplývá i fakticky nulová scénografie. Herci mají k dispozici pouze několik praktikáblů, na nichž mohou stát či seděl, konkrétní prostředí vzniká výhradně hereckou akcí a za pomoci textu. Divákovi je ponechán velký prostor pro vlastní imaginaci a zároveň ho nic neodvádí od příběhu, který se postavy snaží vyprávět.
Inscenace je sestavena jako pocta Haně Hegerové a jejím šansonům, kterých v ní zazní na dvacet. V tomto případě by se dal říci, že příběh slouží hudbě a nikoliv naopak, protože všechny písně samy o sobě vyprávějí a sdělují divákům pravdy o životě. Postavy se jejich prostřednictvím hledají, uspořádávají si myšlenky a někdy spolu i debatují. Většina hudebních čísel je nicméně postavena jako sólové party, duetů je naprosté minimum. Písně jsou do jisté míry postaveny jako vyznání a zároveň jako jakási terapie, jejímž prostřednictvím se postavy vyrovnávají s vlastními pocity a objevují je v sobě.
Jednotlivé postavy sice mají jména, ale ta vlastně vůbec nejsou důležitá. Stejně tak pramálo záleží na jejich povolání či zaměstnání. To se stává významným pouze ve chvíli, kdy je nějakým způsobem definuje. Podstatné je pouze to, že každý jednotlivý charakter se vydává na cestu sám k sobě, nahlíží do hlubin vlastní duše a vyrovnává se se svou minulostí, přítomností i budoucností, tedy sám se sebou.
Jen těžko se dá hovořit o hlavních a vedlejších partech. Dohromady se představují tři muži a tři ženy. Každý z nich úplně jiný, s velmi rozdílnou povahou a problémy. Všichni však nějakým způsobem uvíznou v paměti. Platí to především pro představitelky ženských rolích, které jsou silné herecky a především pěvecky a při jejich zpěvu běhá divákům mráz po zádech. Jana Zuzany Mauréry je žena středního věku, jíž pomalu ujíždí vlak. Má pocit, že jí život protekl mezi prsty, a schází jí sebevědomí, které si dodává lahví alkoholu. Tereza Eriky Stárkové se nachází v hluboké osobní i manželské krizi. Už netuší, kým je, kam se podělo její dřívější já, ani co od životě vlastně chce. Je si jistá pouze tím, že touží uprchnout z mizérie, v niž se její existence proměnila. Inga Petry Tenorové je tichá posluchačka a tak trochu svědomí všech. Naslouchá, nevměšuje se a pouze čas od času a velmi nenásilně poskytne nežádanou, ale přesto žádoucí radu.
Mužské charaktery nejsou vyloženě nezapamatovatelné, spíše jsou oproti ženským lehce nezajímavé, jejich protagonisté jsou především pěvecky dost nevýrazní. Asi nejzajímavější je Tomáš Petřík v roli zkrachovalého herce Vladislava, který obětoval celý svůj život své jediné vášni, ale přesto po něm nakonec neštěkne ani pes. Tomáš Havlínek jako Matouš působí dosti bezradně, protože se podobně jako jeho žena Tereza ocitá v krizi, přesto se snaží mermomocí zachránit jejich vztah a trochu sobecky při tom hledí víc na své než na společné zájmy. Kněz v podání Petra Konáše je tak trochu cynik, jemuž už všechno přerůstá přes hlavu, jelikož se není schopen dovolat žádné pomoci. Pro okolní svět jako by ani nebyl člověkem s vlastními potřebami a touhami, protože by měl být primárně tím, kdo útěchu poskytuje, nikoliv sám vyžaduje.
Zajímavým prvkem je komentář Ondřeje Pavelky, který zní ze záznamu a je vlastně jakýmsi průvodcem, s jehož pomocí se diváci orientují v postavách. Zároveň dává k dobru nejrůznější glosy a prosté pravdy, na něž se mnohdy zapomíná.
Inscenace Bez Hany je skutečnou poctou hudbě Hany Hegerové, jak ostatně napovídá už sám název. Daří se jí to však zejména proto, že nechává jednotlivé šansony naplno promlouvat a jejich příběh je vkomponován do dění na scéně. Nejedná se tak pouze o pásmo nesouvisejících písní, ale o dokonale prokomponované představení, v němž postavy řeší nesmírně lidské problémy. Jste-li milovníky písní Hany Hegerové, pak vás inscenace bezpochyby osloví, ovšem ani pokud tomuto typu hudby příliš nehovíte, můžete si užívat představení o hledání cesty k nám samým.
Žádné komentáře:
Okomentovat