Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben
Dramatizace: SKUTR, Ilona Smejkalová

Premiéra: 28. 2. 2019
Uvádění: Národní divadlo

Režie: SKUTR

Obsazení
Pavla Beretová
Magdalena Borová
Jana Boušková
Anna Fialová
Iva Janžurová
Taťjana Medvecká
Lucie Polišenská
Jana Preisová
Pavlína Štorková
Jan Bidlas
Csongor Kassai
Radúz Mácha
František Němec
Igor Orozovič
Petr Vančura

Délka představení: 2 h 10

Erbenova sbírka balad se řadí ke klasice české literatury, která je nám vnucována málem už na základní škole. Vesměs velmi ponuré veršované příběhy založené na lidové slovesnosti krom mnoha jinotajů skrývají také řadu všeobecně platných morálních poselství. Nyní nově ožívají ve vizuálně velmi působivé inscenaci režijního dua SKUTR v Národním divadle.

Pro inscenaci bylo použito celkem osm balad (Záhořova lože, Zlatý kolovrat, Polednice, Vodník, Dceřina kletba, Svatební košile, Holoubek, Štědrý den), přičemž Záhořova lože je rozděleno do dvou částí a stává se jakýmsi rámcem celého představení. Všechny zvolené balady výrazným způsobem akcentují téma smrti, přičemž oscilují mezi absolutní bezútěšnosti a nadějeplností. Víceméně pozitivní vyznění však mají pouze Zlatý kolovrat a Svatební košile, do jisté míry také již zmiňované Záhořovo lože. Text použitých kusů byl zkrácen a místy upraven, zejména doplněním zpívaných pasáží.

Ústředním tématem, které se vine celou inscenací a propojuje jednotlivé balady, je náhoda a relativita věcí, velmi výrazně rovněž osud. Takřka všechny postavy jsou jistým způsobem determinovány, což si více či méně uvědomují. Mnohdy jsou okradeny o svobodnou volbu, protože rozhodnutí za ně činí někdo druhý, stávají se obětí zlolajné manipulace a pouhými přisluhovači vyšší moci, proti níž se nemohou nijak bránit. Vzít život do vlastních rukou je jim odpíráno, ovšem tak potajmu a skrytě, že si to mnohdy ani neuvědomují. V rámci zvoleného tematického oblouku je inscenace velmi aktuální a značně apelativní.

Přestože to nebývá zvykem, tematický plán je v případě inscenace Kytice vedlejší. Mnohem zásadnější je její vizuální podoba, která je nesmírně působivá. V podstatě se jedná o sled jednotlivých obrazů propojených na základě volných asociací. Podobné tematické bloky se vyznačují podobnou barevností, světelný design se drží hlavně v chladné polovině barevného spektra, převažují modravé a zelenkavé tóny proložené šedavým pošmournem, v některých pozitivnějších pasážích se připojuje teplé žluté a oranžové světlo.

Scéna je kostelem i hřbitovem zároveň. Z boků ji lemují zdi, na jedné kazatelna, u druhé zpovědnice, zadní část jeviště vyplňuje prospekt s průhledem do širé krajiny. Po scéně jsou porůznu rozmístěny kostelní lavice, vzadu uprostřed k sobě přitahuje pozornost kamenný katafalk. Po přestávce přibývá ještě rám ohraničující zadní prospekt a vyvýšený stupínek za ním. Scénografie neustále upomíná na tematiku života a smrti a nejasných přechodů mezi nimi, na konečnost života a stálou, podvědomou přítomnost smrti.

Herectví všech protagonistů je s ohledem na text velmi deklamativní. O to náročnější však leží před aktéry úkol, protože musí v rámci velmi minimalistického projevu předat publiku široké spektrum emocí. Exceluje v tom zejména František Němec, jehož herecký projev je strhující, a to i přesto, že většinu času na scéně pouze stojí, případně přechází z jedné strany na druhou. Režie SKUTRu již tradičně sází na symbolické pojetí pohybu a vyjádření vztahů mezi postavami jeho prostřednictvím. K výtvarně i režijně zajímavým prvkům patří zavěšení hereček do prostoru nad scénou.

Kytice v Národním divadle je výborná inscenace, a to v mnoha ohledech. Nese silné poselství a zároveň je nesmírně působivá po vizuální stránce. Jedná se o představení, které má co nabídnout běžnému i náročnému divákovi a skýtá naprosto strhující zážitek. Za mě se jedná o jednu z nejlepších inscenací, která se momentálně v Praze hraje.