Veselé paničky windsorské

Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 25. 6. 2009
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti

Režie: Jiří Menzel

Obsazení
Jan Falstaff - Bolek Polívka
Paní Pažoutová - Simona Stašová / Zuzana Slavíková
Pažout - Jiří Čapka
Paní Brouzdalová - Eva Režnarová
Brouzdal - Jaromír Dulava
Evans - Jaroslav Satoranský
Caius - Ctirad Götz
Paní Čiperná - Petra Hobzová
John Rugby - Zdeněk Velen
Fenton - Jan Cina / Václav Šanda
Bloumal - Hanuš Bor
Tintítko - Michal Novotný
Petr Belbo - Radim Kalvoda
Anička - Šárka Vaculíková
Bardolf - Petr Vršek / Václav Rašilov
Pistol - Richard Fiala
Hospodský - Otto Rošetzký
Nym - Jan Přeučil
Děti z Windsoru - Kühnův dětský sbor pod vedením Elišky Hrubé-Toperczerové

Délka představení: 2 h 30

Veselé paničky windsorské jsou už stálicí Letních shakespearovských slavností, kam se vracejí již dvanáctým rokem. Komedie na objednávku královny Alžběty I., která zatoužila vidět zamilovaného Falstaffa, je diváckou vděčnou podívanou oslavující ženskou lstivost a vychytralost. Nutno však podotknout, že toto pražské openairové nastudování není divadelně nijak zajímavé a sází víc na zvučná jména než na promyšlenou režii.

Zápletka této Shakespearovy komedie takřka hraničí s fraškou, ostatně řada dílčích situací poklonkuje právě tomuto žánru. Svou roli v tom hraje i jistá typizovanost jednotlivých charakterů, které obvykle disponují jednou stěžejní vlastností, jež je definuje, takže se jen těžko dají označit za plnohodnotné. Menzel se soustředí takřka výhradně na postavu Falstaffa a jeho neúspěšné svádění dvou ctnostných windsorských dam, takže všechny ostatní potenciální příběhové linie jsou okleštěny na nejmenší možnou míru, a to dokonce až tak, že marně uvažujete, proč je nevyškrtli úplně. Režie postrádá nápad, švih i gradaci. Jde spíše o sousled jednotlivých situací než o kauzálně se odvíjející příběh. Coby diváci tak sice dostanete vcelku humornou podívanou, ovšem bez jakékoliv přidané hodnoty.

Scéna Karla Glogra je velmi jednoduchá, ovšem žalostně nevyužitá. Sestává všeho všudy z několika kusů látky zavěšených na šňůře, které simulují oponu jakési šmírácké herecké skupiny, další šňůry ověšené oblečením a dřevěného ochozu, po němž sice čas od času někdo přeběhne, ale jinak jde o naprosto zbytný prvek. Pocit herecké šmíry ještě umocňují kostýmy Milana Čorby, které od pohledu působí lehce vyžile (což ovšem může být dáno tím, jak dlouho už se inscenace hraje) a navíc velmi nekonzistentně. Tu máte kněžské roucho po vzoru Otců poutníků, tu lovecký úbor a la 19. století či zcela současný oblek. Falstaffovi muži působí jako oškubaní piráti, windsorské paničky zase jako obyčejné selky. Jako by se režie i volbou kostýmů rozhodla poukázat na absolutní přízemnost celého kusu, k níž sklouzává od samého počátku a z níž se mu nedaří vymanit. Chybí jakýkoliv viditelný kontrast, který by vnesl aspoň trochu napětí a svěžího vánku. Režie vás od začátku vede jasnou cestou a demonstruje, že jí nejde o velké divadlo, ale o pouhou nezávaznou zábavu.

Inscenace je postavena zejména na hereckých výkonech Bolka Polívky a Simony Stašové, jimž úmyslně vychází vstříc. Oba aktéři se tak drží v poloze, která je jim příjemná, a nijak z ní nevybočují. Zejména Stašová jako Paní Pažoutová hraje hodně na obecenstvo, vyvolává dojem, že své repliky pronáší přímo k němu a svým způsobem tak bourá divadelní iluzi. Je hlučná, energická, předvádí velká teatrální gesta. Eva Režnarová, která jí coby Paní Brouzdalová dělá partnerku, je ve svém projevu o poznání umírněnější a civilnější, což je však paradoxně působivější a zábavnější, než bezhlavé pobíhání Stašové. Polívka sází zejména na svou vysokou postavu, která dovede snadno opanovat prostor. Většinou pouze přijde na jeviště, párkrát zakroutí vycpaným břichem a následně se posadí či postaví do středu scény. V mluveném projevu občas huhlá, takže je mu špatné rozumět, a celou dobu působí, že těží primárně ze svého jména, nikoliv hereckého talentu. Ten totiž za celou dobu představení prakticky nepředvede.

Kdo dokáže herecky zaujmout více než postavy hlavní, jsou paradoxně některé postavy vedlejší. Vtipné jsou scény s Radimem Kalvodou, který sice vystupuje ve své obvyklé poloze mírného trouby, nicméně má v sobě určitou grácii, díky níž je jeho Blboun až dojemně roztomilou postavou. Něco do sebe má taky Paní Čiperná Petry Hobzové, a to především díky nezaměnitelnému mluvnímu projevu. Její promluvy se nesou ve staccatovém rytmu a Hobzová mele jako kolovrátek takovou rychlostí, že je s podivem, kdy se vůbec zvládá nadechnout. Postava Paní Čiperné je tím pádem iritující nejen pro postavy na jevišti, ale také pro diváky, v tom však tkví její komičnost.

Veselé paničky windsorské jsou až nepříjemně klasickou inscenací, která těží spíše ze slavných jmen v obsazení než z vlastní kvality. Jiří Menzel se režijně nijak zvlášť nepředvedl, jelikož v rámci inscenace nepřichází s jediným zajímavým nápadem, který by ji povznesl z průměrnosti televizních estrád minulého režimu. Pokud jste fanoušky Bolka Polívky a Simony Stašové, nejspíš si přijdete na své, v opačném případě však nečekejte víc, než velmi nenáročnou letní oddechovku, která místy polechtá vaši bránici, ale vlastně nemá čím překvapit. Po divadelní stránce je totiž absolutně průměrná.