Cikáni jdou do nebe

Hudba: Jevgenij Doga, Petr Malásek
Libreto: Jindřich Janda (podle filmu Emila Loteana)

Premiéra: 7. 9. 2020 (obnovená, původní 15. 4. 2004)
Uvádění: Divadlo Bez zábradlí

Režie: Radek Balaš

Obsazení (tučně zhlédnuté alternace)
Lujko Zobar, zloděj koní - Peter Pecha
Antal Siládi, poručík - Josef Vrána
Otec Zobar, staršina - Zdeněk Žák, Dušan Sitek
Danilo, otec Rady - Petr Pospíchal, Zdeněk Maryška
Buča, cikánský zloděj - Filip Kaňkovský
Aralambi, Zobarův kumpán - Milan Peroutka, Tomáš Smička
Talimon, Zobarův kumpán - Michal Kavalčík, Ondřej Bábor
Bubulja, mladý cikán - Josef Fečo
Schwob, Siládiho pobočník - Martin Kubačák
Rada, Danilova dcera - Kateřina Marie Fialová, Felicita Prokešová
Izergil, stará cikánka - Ludmila Molínová, Johanna Tesařová
Juliška, Zobarova milenka - Eliška Ochmanová, Felicita Prokešová
Rusalinda, Zobarova sestra - Adriana Bessogonov
Mária, cikánka - Andrea Holá, Mária Bikarová
Asja, cikánská dívka - Jennifer Boldiová, Veronika Heráková, Beáta Strohnerová
Márijka, cikánská dívka - Beáta Strohnerová

Délka představení: 2 h 30

Do Prahy se vrátila romantická muzikálová balada Cikáni jdou do nebe. Inscenace o věčném hledání svobody, lásky a právoplatného místa ve světě se v Divadle Bez zábradlí uvádí v režii Radka Balaše, přičemž jde o obnovenou premiéru původního nastudování ze začátku tisíciletí. Obsazení však bylo výrazně omlazeno a došlo k dílčím změnám v choreografiích. Divákům se tak představuje svižná, roztančená podívaná, která nepostrádá dramatické momenty.

Muzikál vznikl na motivy stejnojmenného filmu z poloviny sedmdesátých let. Jedná se o velmi banální příběh o milostném vzplanutí mezi zlodějem koní Zobarem a krásnou hadačkou z ruky Radou, které kvůli přehnané hrdosti obou nemůže skončit dobře. Vedle romantické linky je však příběh především baladou o nekonečné svobodě pod hvězdným nebem, kterou si cikáni nenechají nikdy a nikým vzít. Hlavním nositelem příběhu je v tomto případě hudba zkomponovaná Jevgenijem Dogou už pro původní film, která jednotlivé motivy propojuje i odděluje zároveň. Melodické linky vycházejí z tradice romské hudby a vyváženě kombinují taneční rytmy s tklivými baladami, jednotlivé motivy se navíc průběžně vracejí a opakují.

Film je časově zasazen na přelom 19. a 20. století, inscenace Radka Balaše se nicméně odehrává v podivném bezčasí. Schází jediný konkrétnější údaj, který by ji dobově ukotvil, nadčasovost příběhu je navíc demonstrována už úvodní scénou v moderních kulisách, po níž se teprve začne odvíjet příběh. Režie tím poukazuje na věčný cikánský úděl kočování za něčím, nekonečný koloběh cest bez cíle, vždyť ostatně i cesta sama může být cíl. Scénografie je silně náznaková, sestává víceméně z jednotlivých kusů rekvizit poházených po obvodu jeviště. Jde o nejrůznější propriety každodenního romského života - šátky, přehozy, kytary, zbraně... Zajímavým prvkem je popelnice s ohněm, která putuje po jevišti sem a tam a čas od času někdo nechá uvnitř vzplanout plamen. Děje se tak obvykle v momentech důležitých pro děj a pro příběh, oheň se stává symbolem rodinné soudržnosti Romů, kterou nedokáže nikdo a nic zlomit.

Vzhledem k banalitě příběhu je velmi podstatné jeho režijní provedení, které nutně musí umocňovat atmosféru. Balašovi se to daří s využitím minimálních prostředků, které v podstatě pouze podtrhují výpovědní hodnotu hudby. Propracované je využití světel, které z úvodní ostré civilnosti vzápětí přechází v jakousi snovost zajištěnou teplejšími, hlubšími tóny. Díky světelnému designu tak na jevišti vzniká dojem magického bezčasí s nádechem dob dávno minulých.

Muzikál je náročný zejména po pěvecké a taneční stránce, protože je tvořen prakticky ze samých tanečních melodií (až na výjimky). Většina charakterů je navíc velmi živelná a vyžaduje adekvátní herecké zpracování. Jednoznačně zaujme Rada Felicity Prokešové, která je nekorunovanou královnou celého představení. Má velmi přirozený herecký projev, v němž se snoubí arogantní přezíravost s křehkou zranitelností. Její Rada je hrdá a nezkrotná, zároveň však hravá a milující. Má pevné zásady, z nichž odmítá slevit nebo je porušit, a povahu, která ji žene vstříc nebezpečí bez ohledu na následky. Vedle toho má Prokešová velmi příjemnou barvu hlasu, která svádí a hladí zároveň. Peter Pecha jako Zobar vedle ní působí trochu nudně. Ne že by podával špatný výkon, jen v konkurenci svých kolegů příliš nezaujme, na rozdíl od Prokešové si nedovede přisvojit a ovládnout jeviště. Jeho Zobar je arogantní floutek přesvědčený o vlastní nezranitelnosti a přezírající přání ostatních. Jeho citlivá stránka se projeví až v druhé půli představení po smrti jednoho z jeho přátel, tato jeho tvář bohužel nevydrží dlouho.

Divácky velmi vděčná je role Buči. Filip Kaňkovský ji podává se značnou nadsázkou a humorem a se svým okolím si vyloženě hraje, takže po celou dobu není jasné, jestli je skutečně takový idiot, nebo to jenom předstírá. Komická je rovněž postava Schwoba, jehož představitel Martin Kubačák neustále balancuje na hraně parodie, nicméně daří se mu udržet v civilnější rovině a nesklouzávat k laciné prvoplánovosti.

Cikáni jdou do nebe jsou svěží roztančenou inscenací s dobrými režijními nápady a skvěle vybudovanou atmosférou. Příběh je veskrze banální a vlastně o něj nijak zvlášť nejde, protože stěžejní je poselství o věčné svobodě a nezkrotnosti všem navzdory. Hudba je nesmírně melodická, choreografie živelné a nápadité a herecké výkony uspokojivé. Inscenace nabízí vyrovnaný mix komediálních scén a silných dramatických momentů doplněný o aktuální témata. V konkurenci pražských muzikálů jde rozhodně o kus, který si diváckou pozornost zaslouží.